Ale Anna stále hlasitěji opakovala, jak je těžké a osamělé takto žít. Tomáš se vrátil pozdě večer domů k Ivaně a vyprávěl, jak jeho máma plakala, že ani televize neutiší ticho a že i sousedi přicházejí jen málokdy.
Stěžovala si na zdraví, na tlak, bolesti zad a na to, že se v noci sama bojí. Tomáš byl neklidný a stále častěji zmiňoval, že jeho máma stárne a potřebuje pomoc.
Ivana tušila, kam to celé směřuje. Viděla, jak se manželova tvář potemněla, jak uhýbá pohledem, když se mluvilo o jeho matce. Věděla, že dříve nebo později Anna požádá o víc než jen nákup.
Ivana cítila, že nad její domácí pohodou visí něco nepříjemného. Tomáš, který byl dříve rozhodný a zdrženlivý, teď změkl, stal se shovívavým, když šlo o matku. A Anna ho postupně směřovala k tomu, aby sám navrhl, že se k nim nastěhuje. Ivana věděla, že ten okamžik se blíží.
Nevěděla, jak zareaguje, až nastane, ale v sobě už cítila rostoucí úzkost, která jí v noci nedovolovala spát. Ležela a zírala do stropu, znovu a znovu si v duchu přehrávala možné rozhovory a snažila se najít správná slova.
Jednu neděli pozvali Annu na večeři. Ivana připravila bramborovou kaši, usmažila karbanátky, prostřela stůl. Tchyně dorazila s dortem, usmívala se, chválila byt, říkala, jak je útulný a světlý. Jedli, bavili se o počasí, o sousedech, o práci. Ivana už začínala být klidná, když Anna náhle prohlásila:
— Víte co, děti, rozhodla jsem se. Nastěhuju se k vám.
Řekla to, jako by oznamovala něco zcela samozřejmého, klidně a sebevědomě, jako by jen sdělovala, že zítra půjde na nákup. Jejím argumentem bylo, že tak to bude pro všechny jednodušší: její syn po ruce, péče nablízku, jí pak větší bezpečí. Tomáš přikývl, neprotestoval – a Ivana pochopila, že její muž o tom už věděl. Možná už to i domluvili, jen jí to předložili jako hotovou věc.
Anna pokračovala, aniž by si všimla, že Ivana zbledla:
— Svůj byt pronajmu, aby peníze šly do společného rodinného rozpočtu. Budeme mít společné finance, a všem se uleví. Že mám pravdu, Tomáši?
Ivana cítila, jak se v ní všechno napíná, protože její byt někdo právě bez ptaní označil za „společný“. Tomáš vypadal rozpačitě, žmoulal ubrousek, ale mlčel. Ivana na něj pohlédla a čekala, že aspoň něco řekne, ale Tomáš jen odvrátil zrak a zamumlal:
— No… vlastně jo. Mámě je opravdu těžko samotné.
— Tomáši — řekla Ivana tiše —, můžeme si o tom promluvit později? Jen my dva?
— Ale prosím tě, co je na tom co řešit — skočila jí do řeči Anna a mávla rukou. — Rodina má být spolu.
Večer skončil v napjatém tichu. Anna už mluvila o nových záclonách, o tom, že pomůže s domácností, uvaří obědy, bude udržovat pořádek — jako by už stěhování proběhlo. Ivana téměř neslyšela její slova — v hlavě jí dokola zněla jediná věta: „do mého bytu“. Poprvé pocítila ledový odpor vůči své tchyni.
Dosud jí Anna připadala jako osamělá starší žena, která potřebuje trochu pozornosti. Teď však Ivana v ní uviděla vypočítavost a nátlak, které si dřív neuvědomovala.
Když Anna odešla, Ivana to už nevydržela. Zavřela za ní dveře, opřela se o ně zády a klidně, ale rozhodně řekla:
— Tomáši, tvoje matka se do našeho bytu nenastěhuje.
Muž na ni zmateně pohlédl:
— Ivano, co se to s tebou děje? Nechtěl jsem tě ranit. Ale máma je přece sama, je to pro ni těžké…
— Chápu, že je to pro ni obtížné. Ale tohle je můj byt. Já jsem ho koupila. Já platila hypotéku, ne ty. A taky já rozhodnu o tom, kdo tu bude bydlet.