— Ale vždyť jsme přece rodina — řekl Tomáš nejistě. — Nemohla bys trochu povolit?
— Povolit? — Ivana cítila, jak se v ní opět vaří krev. — Tomáši, mě se nikdo ani nezeptal. Tvoje máma přišla a prostě oznámila, že se sem nastěhuje. Nenabídla se, nezeptala se — oznámila to. Jako bych tu ani neexistovala.
Tomáš mlčel, nevěděl, co na to odpovědět. Ivana si už uvědomovala, že pokud nyní ustoupí, později už svůj prostor nezíská zpět. Viděla, co se stalo u jejích kamarádek, když se tchyně nastěhovala do jejich bytu, začala rozkazovat, přestavěla všechno podle svého vkusu a začala je učit, „jak se má správně žít“. Ivana takový život nechtěla.
Druhý den se Anna znovu objevila, jako by se nic nestalo, a přinesla si s sebou tašku s nějakými věcmi. Ivana otevřela dveře a uviděla tchyni s těžkou igelitkou v ruce a spokojeným úsměvem na tváři.
— Ahoj, Ivanko. Přinesla jsem něco do kuchyně. Myslela jsem, že se ti to bude hodit.
Ivana stála v předsíni a mlčky sledovala, jak Anna vchází dál, zouvá si boty, pokládá tašku na zem a začíná si obhlížet místnosti. Zašla do obýváku, rozhlédla se a přikývla:
— Tady by to chtělo nově vytapetovat. Je to příliš světlé, nepraktické. A tenhle příborník by se měl posunout, je tu málo světla.
Tomáš seděl na pohovce zmatený a nevěděl, co má dělat. Ivana viděla, že je její muž nesvůj, jako by chtěl něco říct, ale slova mu zůstávala v krku. Vzduch ztěžkl jako před bouřkou.
Anna pokračovala:
— Do ložnice by se mohla dát rozkládací pohovka. Nepotřebuju moc místa. Hlavní je, abych byla nablízku svému synovi.
— Anno — začala tiše Ivana —, my jsme se s Tomášem ještě nerozhodli…
— Ale prosím tě, co je na tom k rozhodování, zlatíčko — přerušila ji tchyně s úsměvem. — Vždyť nejsem cizí. Rodina by měla držet pohromadě.
To už Ivana nevydržela. Zvedla hlas a řekla:
— Ten byt jsem si našla já a nemám v úmyslu se o něj s nikým dělit!
Hlas se jí třásl, ale pohled neuhýbala. Tomáš vyskočil z pohovky a snažil se zasáhnout:
— Ivano, nedělej to…
Ale Anna už měla pevně sevřené rty a hleděla na snachu s chladným pohrdáním.
— Takže takhle to je — pronesla tchyně pomalu. — To ti tedy vadí, že by starší žena mohla žít v klidu?
— Vadí mi, že se někdo nastěhuje do mého bytu bez mého souhlasu — odpověděla Ivana rozhodně.
Matka a syn na ni pohlédli rozhořčeně, jako by právě řekla něco hanebného. Anna zvýšila hlas:
— Teď jsme jedna rodina, tak bychom si měli navzájem ustupovat! Jsi sobecká, Ivano! Myslíš jen na sebe!
Ivana si zkřížila ruce na hrudi a cítila, jak jí stoupá rozhořčení. Podívala se na tchyni, pak na muže, který nedokázal stát při ní, a pochopila, že se ocitla v pasti. Její vlastní domov se změnil v „bojiště“.
— A co vy, k čemu jste připraveni ustoupit vy? — zeptala se Ivana a pohlédla Tomášovi do očí. — Proč bych se měla vždycky vzdávat já? Svého soukromí, svého způsobu života? Je to můj byt. Já jsem za něj zaplatila. A mám právo rozhodnout, kdo v něm bude bydlet.
Tomáš mlčel a Anna jen teatrálně vzdychla a kroutila hlavou. Napětí s každou vteřinou rostlo. Ivana viděla, jak se na ni tchyně dívá – současně s lítostí i s pohrdáním, jako kdyby Ivana něco zásadního nechápala, jako by jí cosi unikalo.
— Tomáši — otočila se tchyně znovu na syna, úplně ignorujíc Ivanu —, nikdy bych si nemyslela, že má žena bude tak bezcitná. Opravdu nechápe, že se bojím být sama? Že brzy úplně zestárnu a budu potřebovat pomoc?
— Mami, prosím tě, už dost… — zamumlal Tomáš, ale v jeho hlase chyběla rozhodnost.