Ivana si uvědomila, že zůstala sama proti nim dvěma. Anna a její syn spojili síly, přesvědčovali ji, vyvíjeli na ni nátlak, obviňovali ji z chladnosti. Její byt už nebyl jejím domovem. Už to nebylo místo, kde by cítila klid. Odteď tam panovalo napětí, nevyslovené výčitky, cizí přítomnost.
Ale Ivana nemohla ustoupit – protože pokud ustoupí teď, ztratí svou sebeúctu. Věděla, že pokud se teď podvolí, bude to jen horší. Anna začne poroučet a vměšovat se do všeho. A Tomáš bude jen mlčet a přikyvovat.
„Víte co,“ narovnala se Ivana, „už mám toho rozhovoru dost. Anno, vážím si vás, ale bydlet spolu nebudeme. To je konečné rozhodnutí.“
„A to je pěkné!“ našpulila rty tchyně. „Tomáši, slyšíš, co říká tvoje žena? Vyhazuje mě, tvoji vlastní matku!“
„Já nikoho nevyhazuji,“ odpověděla vyčerpaně Ivana. „Vy jste se přece ani nenastěhovala.“
Strhla se opravdová hádka. Anna plakala, říkala, že ji syn kvůli cizí ženě opouští, že Ivana ničí rodinu, a že by nikdy nevěřila, že může mít tak krutou snachu. Tomáš pobíhal mezi nimi sem a tam, nevěděl, koho má uklidnit.
Chvíli šel k matce, chvíli k manželce, mumlal něco nesrozumitelného, ale ve skutečnosti nic nevyřešil. Ivana stála u okna a měla pocit, že se všechno hroutí. Viděla, že manžel nestojí při ní. Lituje matku, ženu bere jako překážku.
Annin hlas sílil:
„Zrazuješ mě, Tomáši! Sama jsem tě vychovala, celý život jsem ti obětovala, a teď kvůli ní… kvůli ní se ode mě odvracíš!“
„Mami, prosím, už toho nech…,“ snažil se Tomáš zklidnit situaci, ale v jeho hlase nebyla žádná síla.
Ivana se k nim otočila, její tvář byla bledá, ale odhodlaná:
„Anno, citově vydíráte svého syna. Velmi dobře víte, co děláte. A já odmítám hrát tuhle hru.“
„Jak se opovažuješ!“ zaječela tchyně.
„Tak, že se opovažuji,“ odvětila Ivana klidně. „Protože je to můj život a můj byt.“
Tomáš stál uprostřed pokoje se zaťatými pěstmi a Ivaně náhle došlo, že si ji její muž nevybere. Že pro něj je matka důležitější. Že není ochotný chránit jejich vztah, pokud by to znamenalo postavit se proti matčinu přání.
Nakonec Ivana chladně a rozhodně, dívajíc se mu do očí, řekla:
„Tomáši, buď budeme žít spolu jen my dva, nebo spolu nebudeme vůbec. Vyber si.“
Znělo to jako rozsudek. Tomáš dlouho mlčel, díval se střídavě na matku a na manželku. Anna popotahovala, utírala si slzy kapesníkem. Nakonec Tomáš sklopil zrak a řekl:
„Nemůžu nechat maminku samotnou. Nezlob se, Ivano.“
Svou tašku si sbalil beze slova, stěží se na manželku podíval. Vložil do ní oblečení, odnesl nabíječky, knihy, drobnosti. Anna stála na chodbě, rty sevřené v triumfálním výrazu. Ivana neplakala. Jen pozorovala, jak její muž odchází z jejího života, a pochopila, že je to tak správně. Že muže, který není ochoten ji bránit, nechce.
Když se za nimi dveře zavřely, Ivana se posadila na postel a začala plakat. Sotva mohla uvěřit, že jejich manželství skončilo kvůli mocenské hře tchyně. Místnosti, do nichž vložila tolik duše, se najednou zdály prázdné. Ale někde hluboko v sobě stále cítila pevné přesvědčení: udělala správně.
Ivana nedovolí, aby jí kdokoliv poroučel v jejím životě. Dluh splatila sama, byt zařídila sama, a nikdo nemá právo připravit ji o to, co si sama vydobyla. Slzy pomalu vyschly, Ivana vstala a šla k oknu. Venku pomalu dohasínalo světlo západu slunce, město rozsvěcovalo lampy. Život šel dál. A Ivana věděla — dokáže to zvládnout.