Každý den se Lucie vracela domů s nadějí, že se Martin vrátí. Věděla, že nemá od bytu klíče – nechal je, když odešel. Přesto doufala, že otevře dveře a v předsíni uvidí jeho tenisky. Ale ani tentokrát se zázrak nestal.
Žili spolu dva roky. Zaplnil v jejím životě prázdné místo po smrti Evy. A proč jen ten rozhovor vůbec začínala… Mezi nimi nikdy nebyla žádná vášeň. Prostě jim spolu bylo dobře. Ale Martin neudělal žádný návrh, nemluvil o budoucnosti, o jejich společné budoucnosti.
„A co bude dál?“ zeptala se jednou Lucie.
„Myslíš tu razítko v pase? Co by to změnilo?“
„Pro ženu je to důležité. A jestli pro tebe ne, tak se třeba rozejděme,“ řekla napůl v žertu, aby ho postrašila nebo donutila k rozhodujícímu kroku.
„Tak se rozejdeme,“ řekl najednou – a odešel.
Už týden žila sama. A čekala. Zavolat? Požádat ho, aby se vrátil? Ale jestli muž odejde tak snadno, pak nemiloval.
Objevil se v jejím životě právě tehdy, když zůstala úplně sama. Před dvěma lety dostal řidič dodávky infarkt, nezvládl řízení a najel do autobusové zastávky. Eva a ještě jedna žena zemřely na místě, ostatním se víc poštěstilo – utrpěly sice zranění, ale přežily. Řidič zemřel v nemocnici, když se dozvěděl, že kvůli němu zemřeli lidé. Silný infarkt.
Zprávy o tom přinesla všechna média. Po pohřbu chodila Lucie jako ve snu. Málem ji tehdy srazil Martin. Stačil zabrzdit, vystoupil a začal na ni křičet, ale pak jí uviděl do tváře, zmlkl, odvezl ji domů – a zůstal s ní.
Byl o tři roky mladší. Rozdíl nebyl podstatný, ale Lucii připadalo, že dělí je celé desetiletí. Nic neplánoval, žil ze dne na den, a o dětech odmítal mluvit. „Jaké děti? To stihneme. Lucie, copak se nám spolu nežije dobře?“ – smál se Martin.
Ale ona toužila po normální rodině, po dětech, chtěla spolu s ním vybírat kočárek a dupačky. Takové řeči ho rozčilovaly.
Doma si schválně nechávala telefon v kabelce, aby do něj každou chvíli nenahlížela. Sotva se ovládala, aby mu nezavolala. Každé ráno, když se chystala do práce, otvírala zprávy se sevřeným srdcem. Martin se neozýval.
Zase jeden prázdný, osamělý večer. V televizi běžel nějaký film. Lucie byla myšlenkami úplně jinde, ani nevnímala, co se děje na obrazovce. Proto hned nerozpoznala tiché vyzvánění, které znělo z předsíně. Dlouho nemohla najít telefon v kabelce. Překážely peněženka, hřeben, různé ženské drobnosti. Konečně ho vytáhla – ale nevolal Martin. Lucie hovor přijala v domnění, že se mu třeba vybila baterka nebo měl nehodu…
„Lucie?“ ozval se starší ženský hlas.
A v tu chvíli jí přestalo záležet na tom, kdo volá a proč.
„Tady sousedka vaší tety Kateřiny. Kateřina dnes ráno zemřela.“
Jaká teta Kateřina? Jaká sousedka? O čem to ta žena vůbec mluví? A pak jí najednou hlavou probleskla vzpomínka z dětství. Malá kulatá žena, připomínající Koblížka. Při smíchu si zakrývala ústa rukou. Chyběly jí přední zuby – manžel jí je kdysi opilý vyrazil. Voněla po peci a koláčích.
Lucie se každé léto těšila, až pojede za tetou Kateřinou. Ale Eva tehdy řekla, že už tam nepojedou. Nepamatovala si důvod. A pak zapomněla i samotnou tetu Kateřinu.
„Slyšíš mě?“ zeptal se cizí hlas.
„Ano. A na co zemřela?“
„Lékař říkal, že se utrhl trombus. V okresním městě sice byla nemocnice, ale lékaři tam nejsou jako ve městě. Měla zůstat doma, ale jsou hrozné horka… Přijedeš?“
„Kdy je pohřeb?“ zeptala se Lucie.
Nikam se v tu chvíli nechystala jet.
„Pozítří, na třetí den, jak bývá zvykem. Pokud nemůžeš, řekni, a pohřeb přesuneme…“
„To není třeba, přijedu. Řekněte mi, jak se k vám dostat, už si to nepamatuju,“ přiznala Lucie s námahou.
„Samozřejmě,“ žena měla radost. „Jak by sis taky mohla pamatovat? – Kutná Hora. Autobusem to trvá asi dvě hodiny, autem je to rychlejší.“