— Já pojedu autobusem, — řekla Lucie, když si uvědomila, že Martin s autem už není.
— Kup si lístek do Třince, k nám už autobus nejezdí, budeš muset dojít pěšky. Třeba tě máme vyzvednout?
— Není třeba.
— Přijeď. Nemá nikoho jiného než tebe… „Já tam nepojedu. Proč vůbec? Tetu Kateřinu si sotva pamatuju. Odkud vůbec ta sousedka vzala moje číslo?“ Lucie otevřela skříň. Do oka jí padly šaty, ve kterých pohřbívala Evu. „Máma… Ta by určitě jela.“
Lucie vytáhla dlouhou modrou sukni s drobným bílým kvítkem a černé tričko. Všechno ostatní bylo moc výrazné, na pohřeb se nehodilo. Oblečení složila do tašky.
Ráno šla do práce a napsala žádost o tři dny volna bez nároku na mzdu. Jak se sluší a patří.
— Když budeš něco potřebovat, zavolej, — řekla šéfová soucitně.
Lucie se vrátila domů, sbalila vše potřebné a vyrazila na nádraží. Autobus už odjel, na další musela čekat dvě hodiny. Vracet se domů nemělo smysl. Zabíjela čas v kavárně a v obchodech u nádraží. Koupila bonbóny, sušenky a víno. Přeci jen nejede s prázdnýma rukama. Na kar bude potřeba.
Celou cestu přemýšlela o nesmyslnosti toho výletu. Když vystoupila z autobusu, slunce už se sklánělo k západu, ale pořád ještě žhnulo nemilosrdně. Lucie se rychle zapotila, oblečení se jí lepilo k tělu. Brzy ji předjel automobil. Zastavil opodál a vystoupil z něj mladý muž.
— Lucie? — zeptal se.
— Ano. Jak…
— Nepamatuješ si mě? Já jsem Josef.
Před očima jí vyvstal obraz hubeného kluka s věčně ucpaným nosem. Není možné, že by z toho nedochůdčete vyrostl takový fešák.
— Nasedni, svezu tě. Všichni na tebe čekali.
— Na mě? — podivila se Lucie.
— No jistě. Tvoje teta zemřela. O matce víme. Upřímnou soustrast. Hana pořád lamentovala, že nenajde žádného příbuzného. Ale našla.
— To byla ta, co mi volala? A jak se dostala k mému číslu?
— Asi ho u nás nechala tvoje matka, když tu byla. Už jsme na místě, — řekl, a Lucie se nestihla zeptat, kdy tu Eva vlastně byla.
Ještě ani nevystoupila z auta a už k ní přistoupila menší příjemná žena.
— Jak ses změnila! — Žena ji objala. Voněla po mléce, chlebu a něčem důvěrně známém, co až bodalo u srdce.
Když vycítila Luciinu ztuhlost, poodstoupila.
— Pojď dál do domu.
Dveře byly odemčené.
— Nechala jsem je tak. Říkala jsem si, co kdybys přijela a já si tě nevšimla. Pojď dál. Tohle je tvůj dům. Kateřina přece nikoho jiného neměla. Manžel zemřel. Sestra, tedy tvoje matka, taky – Bůh jí dej nebe. Dětí neměla. Takže jsi její jediná dědička. To sama říkala, že dům bude tvůj.
— A jak jste zjistila moje číslo?
— Telefon? No to tvoje matka ho tu tehdy nechala, když přijela krátce před smrtí. Zkoušela jsem volat i na její číslo, pro jistotu. Ale už je odpojené. S Kateřinou se celá léta nestýkaly. A pak sem Eva najednou přijela… Myslím, že to cítila…
— A proč se vlastně nestýkaly?
— Kvůli chlapovi přece. Jaroslav, manžel Kateřiny, zbožňoval tvoji matku. Tak to bylo. Jenže ona odjela do města, on se za ní vydal, ale asi ho odmítla. Vrátil se a začal pít. A pak si vzal Kateřinu. Byl to fešák, holky z něj šílely. Ze začátku to šlo, žili hezky. Pak ale přijela tvoje matka i s tebou. A bylo po všem. Odjely jste a Jaroslav jako by se utrhl ze řetězu. Bil ji. Tak strašně, že už nikdy nemohla donosit dítě.
Další léto jste přijely zas, už jsi byla starší. A Kateřina řekla, ať matka dítě nechá — tebe tedy — a odjede pryč. Pohádaly se. Tvoje máma byla hrdá ženská. A Kateřina taky. Za dva měsíce si Eva pro tebe přijela, a už tě nikdy nepřivezla zpátky. Jaroslav umřel, Kateřina zůstala sama. Tebe měla moc ráda. A když přijela tvoje matka před svou smrtí, usmířily se…
— Já nevěděla, že tu byla. Nikdy mi o tom neřekla, — řekla Lucie.