— Takže k tomu měla nějaký důvod. Víc opravdu nevím. A včera večer jsem k ní přišla pro uzlík s oblečením, a tam byla uvnitř poznámka s adresou a telefonními čísly. Tak jsem ti hned zavolala. Kateřina na to tedy byla připravená. – Žena si znovu povzdechla.
— Říká se, že když někdo zemře, brzy odejdou další dva. Bůh má rád trojici. Jaroslav odešel před čtyřmi lety. Upil se. Pak tvoje máma. A teď si i Kateřinu Pán povolal k sobě. V lednici má uvařenou zelňačku… Ohřívací sloupek je o tři domy dál… Zítra ráno přijdou ženské, aby všechno nachystaly na tryznu… Přijela jsi na dlouho? – Sousedka mluvila uspěchaně, přeskakovala z jedné myšlenky na druhou bez jakékoliv souvislosti. Lucie její vyprávění sotva stíhala vnímat.
— Po pohřbu odjedu, — odpověděla Lucie.
— Dobře. Odpočiň si, hospodař. Dům je tvůj. Kateřina ho chtěla přepsat na tebe, nevím, jestli to stihla. Podívej se do dokumentů. Kdyby něco, jsem hned vedle.
Sousedka odešla. Lucie chodila po cizím domě a nepamatovala si vůbec nic. Byla tu kdysi jako malá. Vzpomněla si na Kateřinu, a tím to končilo. Prohlížela si fotografie na stěnách, na polici se povaloval stoh starých časopisů ještě z dob socialismu. Na jednom z nich byly dětské čmáranice. Mohly být její? Koho jiného? Jiných dětí tu nebylo.
Ve staré skříni leželo úhledně poskládané a vyžehlené čisté prádlo. Pořád bylo cítit teplo rukou a vůně Kateřiny. V lednici našla tvaroh, máslo… A hrnec plný zelňačky. Bylo jasné, že Kateřina se na smrt rozhodně nechystala. Lucie cítila, že nedokáže sníst ani lžičku, ani sousto.
Připadala si jako vetřelec v cizím domě, v cizím životě. K čemu jí ten dům, když na něj nemá žádné vzpomínky? Nemá na něj právo. Zítra odjede a hotovo, už se sem nikdy nevrátí. Ať si s tím dělá kdo chce co chce. Úrodu sklidí sousedé, vezmou si, co budou chtít. Co by taky tahala zeleninu z pozemku do města. V bytě by to neměla kde skladovat, všechno by se zkazilo.
Stmívalo se. Na vesnici chodí lidé spát brzy. Z některých oken problikával modravý svit zapnutých televizorů. Závěsy nezakrývaly okna úplně. Z ulice bylo zřejmě dobře vidět dovnitř. Lucie zhasla, svlékla se a vlezla pod deku. Postel byla povlečena čistým prádlem. Vděčně pomyslela na sousedku, která se o to postarala.
Už upadala do spánku, když uslyšela zaskřípání podlahy. Někdo chodil za dveřmi. Lucii polil studený pot. „Přízrak? Ale vždyť přízvuky přece nebývají slyšet, jak chodí?“
Vtom něco za dveřmi spadlo a tlumený mužský hlas zaklel. Nebyl to přízrak. Ale tím to nebylo o nic lepší. Člověk, který vnikne do cizího domu, je děsivější než jakýkoli přízrak.
Lucie odhrnula přikrývku, vstala a tiše se vydala ke kamnům. Nahmatala poleno. S ním se přiblížila ke dveřím, naslouchala — ale slyšela jen tlukot vlastního srdce.
Strčila do dveří a vykřikla:
— Kdo tam je?
Světlo z lampy venku okamžitě zhaslo a Lucie nestihla zahlédnout postavu. Najednou se dveře prudce zavřely a odrazily ji zpět do místnosti. Zakopla o koberec a tvrdě dopadla na zadek. Pak vyskočila na nohy a rozsvítila. Bylo jí jedno, že ji z ulice uvidí svlečenou. Se světlem nebylo tak hrozné. Když se ozvalo zaklepání na okno, nadskočila leknutím.
— Lucie, co se děje? To jsem já, Hana.
Lucie se rozběhla ke vchodovým dveřím. Byly zamčené. Odemkla a padla do náruče sousedky.
— Někdo tu byl… Někdo vlezl dovnitř… — vyrážela ze sebe, tisknouc se k ženě v noční košili.
— Možná jen kočky?
— Člověk… Mužský. Viděla jsem ho — tedy spíš slyšela, jak zaklel, když mu něco spadlo…
— Lukáš. Nikdo jiný to být nemohl. Ten kluk je děsnej. Zítra řeknu Josefovi, ať si s ním promluví. Potvora jedna. Všechno krade a propíjí, co není zamčený. Nezmizely ti peníze?
— Do pokoje nešel, — odpověděla Lucie a stále se celá třásla z prožité hrůzy.