— A já si všimla, že ti v okně bliká světlo. Tak si říkám, podívám se. Možná k nám půjdeš?
— Ne, — odmítla Lucie ne moc přesvědčivě. — Dveře byly přece zamčené. Jak se mohl dostat dovnitř? – vzpomněla si.
— Přes dvůr.
Lucie zamkla všechny dveře. Lehce si lehla, ale usnula teprve s prvním kokrháním kohoutů. Probudilo ji zaklepání na okno. Místností proudilo sluneční světlo. Přišla k oknu a odhrnula záclonu.
— Otevři. Přišly jsme vařit. Brzy přivezou Kateřinu.
Lucie se oblékla a pustila ženy dovnitř. Hned položily na stůl přinesené hrnce a balíčky, zacinkaly nádobím a mezitím klábosily. Lucie si vůbec nevšímaly, jako by tam ani nebyla.
Lucie vyšla ven. Slunce už stálo vysoko a pálilo. V takový den by se mělo radovat ze života, ne pohřbívat. Od sousedního domu už spěchala Hana.
— Už jsou tady? Půjdu se podívat, třeba bude něco potřeba. — Sousedka zmizela v domě.
Pak přijel náklaďák. Ženy hned vyšly se stoličkami, na které postavily rakev. Celá vesnice se začala scházet. Loučily se, u rakve si něco šeptaly. Lucie se snažila nekoukat. Pak rakev opět naložily na korbu náklaďáku, pokrytou smrkovými větvemi. Kdo chtěl jet na hřbitov, naskočil dozadu. Josef Lucii nabídl, aby si sedla do jeho auta.
Když se vrátili z hřbitova, běhouny z domu byly uklizené, stůl už prostřený miskami s kutí, palačinkami, pohoštěním a sklenkami s kyselkou. Všechno, jak má být.
Lucie se nemohla dotknout jídla. Bylo jí špatně, i když už druhý den nic nejedla. Lidé odcházeli, přicházeli další. Nikdo si jí nevšímal. Vyšla z chalupy. Na zahradě otrhávala z keřů ještě kyselý rybíz.
— Tady jsi, — oslovil ji Josef. — Slyšel jsem, že tě v noci vyděsil Ondřej. Neboj se, už nepřijde. Není úplně v pořádku, ale není nebezpečný. Pracuju u policie, tady se mě všichni tak trochu bojí.
— Nebojím se. Odjedu hned, jak jen…
— Večer žádný autobus nejede. Chceš, zavezu tě? – nabídl Josef.
Lucie toužila odjet co nejdřív.
— Budu se muset v noci vracet, — řekla.
— Když jsem si koupil auto, jezdil jsem sem z města denně. Jsem zvyklý. Co uděláš s tím domem?
— Nic.
Ženy umyly nádobí, všechno uklidily a rozplynuly se, jako by tu nikdy ani nebyly. Lucie se rozhlédla. Vzít si něco na památku? Na jakou památku? Vždyť si nic nepamatuje. Ať všechno zůstane, jak je. Když k domu přijelo Josefovo auto, Lucie hned vyšla s taškou.
— Připravená? – zeptal se.
— Jen se rozloučím s Hanou.
Ta už ale šla k nim. Lucie ji první objala. Hana jí dala balíček s jídlem na cestu a pokřižovala ji. Sotva vyjeli z vesnice, Lucie se okamžitě vrhla na jídlo. Cestou si s Josefem neustále povídali a nemohli se nabažit rozhovoru. Připadalo jí, jako by ho znala celý život. „To je můj člověk,“ pomyslela si Lucie. „S Martinem to bylo jiné.“
— Za týden mi končí dovolená. Můžu se stavit, až přijedu? – zeptal se Josef, když zastavil auto u Luciina domu.
— Stav se. Byt číslo čtyřicet, — odpověděla s bušícím srdcem.
Byla by ráda, kdyby přišel hned. Lucie si představila, jak vejde do prázdného bytu… A proč se sem tak hnala? Na pohřeb jet nechtěla a teď ji mrzelo, že se vrátila.
Přesně za týden se Josef objevil ve dveřích s kyticí. Lucie k němu přišla a přivinula se, jako k někomu blízkému. A on blízký byl. Hned jí to došlo, už tehdy cestou do vesnice.
Za pár dní ji požádal o ruku.
— Vždyť mě vůbec neznáš, — řekla Lucie.
— A proč to protahovat? Aspoň se poznáme.
— Kdyby Kateřina neumřela, nepotkali bychom se, — povzdechla si Lucie.
— Mám pocit, že jsme se vlastně nikdy nerozešli…
„Někdy nás samotný Bůh chytne za límec a vrátí na to místo, odkud jsme se náhodou vymkli jeho zraku, abychom vykonali svůj osud — nebo dostali druhou šanci.“
František Dvořák, Metro 2034