— Jak jsi mohla zablokovat sestře moji kartu?! — vykřikl rozhořčeně můj muž.
Eliška si právě prohlížela zprávy na tabletu, když se dveře s hlasitým prásknutím rozletěly a do místnosti vběhl Kryštof. Stačil jediný pohled na jeho tvář, aby pochopila, že se stalo něco vážného. Muž si ani nesundal boty, zastavil se na prahu a jeho hlas ostře prořízl ticho bytu:
— Jak jsi mohla zablokovat sestře moji kartu?! — křičel, mávaje telefonem. — Právě mi volala s pláčem! Říkala, že si nemůže koupit ani jídlo!
Eliška pomalu odložila tablet a podívala se na Kryštofa. Klidně. Až příliš klidně na to, že ji právě obviňuje z krutosti.
— Posaď se — řekla vyrovnaným hlasem. — Promluvme si.
— Jaké „posaď se“? — Kryštof vstoupil dál do místnosti, ale neposadil se. — Uvědomuješ si vůbec, co jsi udělala? Lenka zůstala bez peněz! Bez koruny!
— Bez koruny? — Eliška pozvedla obočí. — Zajímavé. Tak proč mi tvoje máma včera říkala, že už tři týdny Lenka bydlí u nich a nepřispěla ani korunou na nákupy?
Kryštof zmlkl. Na chvíli.
— Co s tím má máma společného? Dohodli jsme se přece, že Lence pomůžeme, dokud si nenajde práci. Sama jsi s tím souhlasila!
Eliška vstala, přešla k oknu a zadívala se na předvečerní město. Dole se postupně rozsvěcela světla a šedá scenérie získávala nádech útulnosti a odstupu. Jako by to celé bylo někde úplně jinde. Vzdálené tomu, co se právě odehrávalo.
Všechno začalo před dvěma měsíci. Kryštof přišel domů z práce v mizerné náladě, nalil si čaj a dlouho mlčky seděl v kuchyni. Eliška věděla, že nemá smysl na něj tlačit — řekne to, až bude připravený.
— Lenku propustili — řekl nakonec. — Z práce. Prý firma „optimalizuje“ a vyhodili půl oddělení.
Eliška odložila pánev na sporák.
— Škoda. Už hledá nové místo?
— No jasně, že hledá. Ale víš sama, jak je dnes těžké něco najít… — Kryštof si promnul kořen nosu. — Eliško, přemýšlel jsem… možná bychom jí mohli trochu pomoct. Dočasně. Měsíc, dva, ne víc.
Eliška zůstala stát, v ruce ještě kus cibule.
— Pomoc… jak přesně?
— Nevím… s nájmem, jídlem. Aby se aspoň nemusela stresovat kvůli základním věcem, dokud něco nenajde. Víš, bydlí v podnájmu, má vysoké výdaje…
Eliška věděla, že nakonec řekne ano. Ne proto, že by byla měkká. Ale protože Kryštof od ní málokdy něco žádal a odmítnout pomoc jeho sestře… to by nebylo správné. Rodina je rodina.
— Dobře — přikývla. — Udělám jí dodatkovou kartu ke svému účtu a nastavím limit. Ať jen dá vědět, když bude něco potřebovat navíc, ať nedojde k nedorozumění.
Kryštof ji zezadu objal.
— Děkuju. Fakt. Lenka to ocení, jsem si jistý.
Eliška neodpověděla, vrátila se k sekání cibule. Ale uvnitř cosi nepatrně zaskřípalo — pocit, který se rozhodla ignorovat.
První měsíc probíhal v pořádku. Eliška nastavila limit tak, aby si Lenka mohla zaplatit skromný podnájem v okrajové čtvrti, koupit si jídlo a jezdit po městě. Skromně, ale důstojně.
Lenka občas děkovala do rodinné skupiny: „Moc děkuju, zachraňujete mě“, „Nevím, co bych si bez vás počala“. Kryštof byl spokojený a Eliška klidná. Všechno šlo podle plánu.
A pak přišel ten večer v „Grand Palace“.
Eliška se tam sešla s kolegou — u sklenky vína probírali nový projekt.