Restaurace nepatřila mezi nejlevnější — průměrný účet začínal na třech tisících korun na osobu. Byl to typ podniku, kam se chodí při zvláštních příležitostech nebo na pracovní schůzky.
A právě tehdy, když míjela vzdálený stůl u panoramatického okna, uslyšela Eliška povědomý smích. Téměř reflexivně se otočila. U stolu, pokrytého talíři s těstovinami a mořskými plody a lahví bílého vína, seděla Lenka. V nových šatech. Ve společnosti tří kamarádek. Povídaly si, smály se, zjevně bezstarostné a šťastné.
Eliška strnula. Okamžik váhala — má tam jít, nebo ne? Nakonec se rozhodla, že to nemá smysl. Prostě se otočila a vrátila se ke svému stolu.
— Je všechno v pořádku? — zeptal se kolega.
— Ano — přikývla Eliška. — Všechno v pořádku.
Ale v pořádku to nebylo.
Večer o tom Kryštofovi nic neřekla. Možná si holky opravdu potřebovaly odpočinout, možná to platily kamarádky. Nebo slavily narozeniny. Není třeba dělat unáhlené závěry.
Jenže pochybnost už tam byla.
Příště viděla Lenku v nákupním centru. Sobota, poledne. Eliška nakupovala ložní prádlo, když si u východu z butiku všimla známé postavy. Lenka stála s dvěma velkými taškami v rukou, telefonovala a vypadala velmi spokojeně.
Tentokrát za ní Eliška šla.
— Lenko?
Dívka se lekla a otočila se. V jejím obličeji na okamžik probleskl strach, ale rychle se vzpamatovala a pokusila se o úsměv.
— Eliško! Ahoj! To je ale náhoda!
— Ahoj. — Eliška kývla směrem k taškám. — Nakupuješ?
— Á… ano, to… — Lenka zaváhala. — Víš, byly velké slevy, nedalo se odolat. Trička za tři stovky, džíny skoro zadarmo.
— Chápu — Eliška se pousmála trochu křečovitě. — Šikovné. A… našlas už práci?
— Ještě ne — odpověděla Lenka se sklopeným pohledem. — Ale opravdu se snažím. Už jsem byla na několika pohovorech.
— To ráda slyším. Hodně štěstí.
Rozloučily se a Eliška odešla, ale uvnitř cítila, jak se v ní cosi stáhlo do tvrdého uzlu. Slevy, jasně. V tom obchodě bývají akce. Jenže ty tašky byly plné a Lenka rozhodně nevypadala jako někdo, kdo má hluboko do kapsy.
Večer, když Kryštof sledoval fotbal, Eliška si k němu sedla.
— Kryštofe, musím si s tebou promluvit.
— Teď? — nezvedl ani oči od obrazovky.
— Ano. O Lence.
Teprve teď se otočil.
— Co se stalo?
— Viděla jsem ji. Dvakrát. Nejprve v restauraci s kamarádkami, pak v nákupáku s plnými taškami.
Kryštof stáhl obočí.
— No a?
— „No a?“ — Eliška se snažila zůstat klidná. — Dáváme jí peníze na jídlo a bydlení, a ona obědvá v restauraci za tři tisíce a nakupuje značkové oblečení?
— Eliško — povzdechl si Kryštof, jako by vysvětloval něco samozřejmého dítěti —, možná to zaplatily ty kamarádky. Neviděla jsi přece, kdo to platil. A ty nákupy… říkala, že byly slevy. Chceš, aby chodila v hadrech?
— Chci, aby nelhala.
— Nelže! — zvedl Kryštof hlas. — Jen ty na ni nahlížíš zaujatě!
— Já? — Eliška cítila, jak v ní něco praská. — Já, která souhlasila, že jí budeme pomáhat, jsem zaujatá?
— Hned jsi myslela na nejhorší! Nezeptala ses, neobjasnila si to — rovnou ji obviňuješ!
Eliška vstala.
— Víš co, Kryštofe? Dobře. Ať je to, jak chceš.