— To — udělala k němu krok Eliška —, že pokud budeš dál stát na její straně, nebude to jen o penězích nebo o kartě. Jde o důvěru. A tu jsi teď těžce nahlodal.
Kryštof zůstal stát, jako by dostal facku. Hleděl na Elišku, ale tentokrát neviděl ženu, kterou si kdysi vzal. Viděl člověka, který byl zraněný, ale teď silný. Kdo se rozhodl, že se nenechá dál ponižovat.
— Eliško… já… nevěděl jsem… — zamumlal.
— Ale měl jsi vědět. Když jsem ti řekla, co jsem viděla, měl jsi se aspoň zamyslet. Místo toho jsi křičel na mě. Vyčetl jsi mi, co se děje s tvojí sestrou, zatímco jsi ani nezvedl telefon, abys zjistil pravdu.
— Nepředpokládal jsem, že by Lena… že by Lenka…
— Udělala takovou věc? — přerušila ho chladně. — Ale já jsem si to myslela. A víš proč? Protože jsem ji poznala. Nechce zodpovědnost. Nechce platit nájem. Nechce realitu. Jen pohodlí. A dokud jí ho někdo poskytne, bude ho brát.
Kryštof zavřel oči. Dlouho byl zticha. Nakonec tiše řekl:
— A co chceš teď udělat?
Eliška pokrčila rameny.
— Všechno je už udělané. Karta je zablokovaná. A jestli se bude chtít někdy postavit na vlastní nohy… tak ať to udělá bez nás. Mě už využívat nebude. A pokud ti na tvé rodině záleží, měl by sis taky ujasnit, kdo z nás tvá rodina vlastně je.