— Na co tím chceš narážet?
— Na to — vykročila o krok blíž Eliška —, že jestli budeš dál chránit někoho, kdo nás jen využívá, nezablokuju jen Lence kartu. I tvoji.
— Ty… tohle nemůžeš udělat…
— Ale ano. Je to můj účet. Já vydělávám peníze. A já rozhoduju, komu a na co je dám.
Kryštof zůstal stát s otevřenou pusou, neschopen cokoliv říct. Eliška si ale všimla, jak se mu v očích mísí hrdost, dotčenost, vztek a — ano, viděla to zřetelně — uvědomění. Pomalu, bolestivě, ale pochopil, že Eliška říká pravdu.
— Lenka nás podvedla — pokračovala Eliška už klidněji. — Tobě lhala, mně lhala a i tvojí mámě. Ty peníze neutratila tak, jak jsme chtěli. A místo toho, abys to uznal, zaútočil jsi na mě. Víš co, Kryštofe, já už tuhle hru dál nehraju.
— Já… — Kryštof si přetřel obličej dlaněmi. — Nevím… netušil jsem.
— Byl bys to věděl, kdybys mě od začátku poslouchal.
Muž se posadil na gauč a svěsil hlavu. Eliška dál stála, dívala se na něj shora. Necítila uspokojení. Jen únavu.
— Co mám teď dělat? — zeptal se nakonec zlomeně Kryštof.
— Zavolej sestře. Řekni jí, že je konec. Že se má omluvit tvojí mámě a konečně si opravdu najít práci, ne jen to předstírat.
— A když…
— Když to odmítne — je to její volba. Ale my už se toho cirkusu účastnit nebudeme.
Kryštof přikývl, aniž by zvedl hlavu. Eliška si povzdechla, odešla do kuchyně a postavila na čaj. Ruka se jí mírně třásla — dozvuky konfrontace ještě nezmizely. Ale uvnitř cítila klid. Poprvé po velmi dlouhé době.
Večer Kryštof zavolal Lence. Eliška neposlouchala — jen seděla v sousedním pokoji a zaslechla útržky hovoru.
— Ne, Lenko, už to nebudeme dělat… Protože jsi lhala… Ano, máma mi to řekla… Ne, za to nemůže Eliška, ale ty… Nechci o tom mluvit. Tímto končíme.
Položil telefon a přešel k Elišce. Posadil se naproti ní a po dlouhém mlčení konečně promluvil:
— Řekla, že jsem zrádce… Že jsem si vybral manželku místo rodiny.
— Já jsem tvoje rodina — odvětila klidně Eliška. — Náš syn je tvoje rodina. Lenka je dospělá žena, ať nese důsledky svých činů.
Kryštof přikývl.
— Je mi to líto — řekl. — Že jsem ti hned nevěřil. Že jsem na tebe křičel.
— Omluvu přijímám — Eliška ho chytila za ruku. — Ale zapamatuj si tenhle pocit, Kryštofe. Zapamatuj si, jaké to je, když se někdo, kdo by měl stát při tobě, najednou obrátí proti tobě.
Kryštof sevřel její prsty.
— Zapamatuju.
Utekly dva týdny. Lenka se neomluvila ani Elišce, ani jejich mámě. Ale — zvláštní shodou okolností — velmi rychle si našla práci. Vypadá to, že když zmizí peníze zadarmo, motivace skokově vzroste.
Dagmar zavolala Elišce a poděkovala jí, že jí otevřela oči.
— Víš, Eliško, já jsem si vždycky myslela, že ji jen rozmazluju. Z mateřské lásky. Ale teď vidím, že jsem vlastně vychovala parazita.
— Nikdy není pozdě to změnit — odpověděla Eliška.
Jednoho večera, když už leželi v posteli, Kryštof ji objal a potichu řekl:
— Děkuju, že jsi mě nenechala stát se podpantoflákem.
— Vždycky budu stát při tobě — odpověděla Eliška. — Ale jen pokud ty budeš stát při mně.
Muž jí políbil na spánek.
— Budu. Slibuju.
A Eliška mu věřila. Protože někdy člověk potřebuje dostat lekci, aby pochopil, co je opravdu důležité. Kryštof svou lekci dostal. A zdálo se, že si z ní vzal ponaučení.
Lence karta zůstala zablokovaná. Navždy.