Syn přivedl domů starou ženu z nádraží a řekl: „Mami, to je ta, která tě tehdy opustila.“ Lenka zkameněla s naběračkou v ruce. Ve dveřích, přidržující se ramene šestnáctiletého Marka, stála drobná žena v ošoupaném kabátě a v očích se jí zvláštním způsobem mísil strach a naděje.
— Marku, to má být nějaký vtip? — Lenčin hlas se zrádně zachvěl.
— Ne, není to vtip, — odpověděl tiše. — Našli jsme ji na nádraží. Řekla jméno… tvoje rodné jméno. A… moje.
Stará žena se zmateně usmála:
— Ty jsi… Lenka? Malá Lenka… Jen už dospělá…
Polovina Lenčina světa se zatemnila. Její rodné příjmení se téměř nikdy nezmiňovalo. Matka zmizela, když bylo Lence deset. Nechala jen vzkaz: „Odpusťte, takhle je to nejlepší pro všechny.“ Pak následoval dětský domov, potom pěstounská rodina, potom vlastní život, ve kterém slovo „máma“ neexistovalo.
Lenka už se téměř přesvědčila, že její matka už není. Bylo snazší ji pak nemít za zlé.
— Odkud ji znáš? — zašeptala a podívala se na Marka.
— Šel jsem kolem nádraží po tréninku, — spěšně vysvětloval. — Viděl jsem ji na lavičce, plakala. Všichni kolem ní jen procházeli. Podal jsem jí vodu, zeptal se, kam potřebuje. Řekla, že hledá svou dceru Lenku, uvedla tvoje staré příjmení. Řekla, že ta dcera má syna… Marka. Myslel jsem, že je to náhoda. Ale pak ukázala starou fotku…
Vytáhl z kapsy pomačkanou, zažloutlou pohlednici. Na ní dívka s obrovskýma očima a copánky — malá Lenka. Vedle ní mladá žena, velmi podobná staré ženě ve dveřích.
— Nevěděla jsem, kam jít… — řekla tiše stará žena. — Řekli mi, že dům, kde jsme bydlely, už nestojí… Pamatuji si jen tvoje jméno. Všechno se mi plete…
Lenka nečekaně i pro sebe ostře pronesla:
— Marku, odveď ji do kuchyně. Ať si na chvíli sedne. Potřebuji… chvilku.