Vešla do pokoje a zavřela dveře. Těžce opřela čelo o zeď. Kolik nocí v dětském domově probrečela do polštáře, představujíc si, jak se její matka zničehonic objeví a řekne: „Vrátila jsem se, odpusť“? Kolikrát si přísahala, že kdyby ji kdy potkala, ani se jí nepodívá do očí?
A teď tu je – sedí v její kuchyni. Není děsivá, není krutá – jen velmi stará a velmi osamělá.
— Mami? — zaklepal opatrně Marek. — Mluví trochu divně. Někdy si plete slova. Zdá se, že má… problémy s pamětí. Díval jsem se na její dokumenty… ani neměla adresu, jen papír z nemocnice.
Lence sevřelo srdce. Nechat ji být. Tak jako kdysi nechali ji. Prostě zavolat sociálku, předat ji – a zapomenout. Mohlo by to vypadat spravedlivě.
Vyšla do kuchyně. Stařenka seděla vzpřímeně, jak se kdysi učilo ve škole, a opatrně držela šálek čaje, jako by se bála, že ho upustí.
— Ty… pamatuješ si mě? — zeptala se Lenka, snažíc se, aby její hlas zněl klidně.
Stará žena se jí zadívala do obličeje, pak na fotku na stole.
— Lenka… — řekla pomalu. — Moje děvčátko… Hledala jsem tě… Já… všechno se to pokazilo…
— Nehledala jsi mě třicet let, — přerušila ji chladně Lenka.
A tehdy nastal nečekaný zvrat: stará žena se najednou zmateně podívala na Marka a zeptala se:
— Promiňte… A kdo jste vy?
V jejích očích bylo opravdové zmatení, jako u dítěte. Marek se nejistě usmál:
— Já… jsem Marek. Váš… vnuk.
— Vnuk… — zopakovala, jako by ochutnávala neznámé slovo. — Mám vnuka? — a najednou se jí oči zalily slzami. — Taková radost… jen abych zase nezapomněla…
Lenka cítila, jak se jí svírá hrdlo. To nebyla ta matka, kterou si pamatovala – přísná, unavená, vždy ve spěchu. Proti ní teď seděl člověk, jemuž se vzpomínky doslova rozplývají mezi prsty.