„Proč jsi tehdy odešla?“ vydechla Lenka.
Stará žena dlouho mlčela a dívala se do stolu.
„Vzali mě do nemocnice…,“ pronesla nakonec. „Řekli, že jsem nemocná. Hlava…,“ jemně se prsty dotkla spánku. „Myslela jsem, že to bude jen na pár dnů. Pak… se všechno začalo zamotávat. Prášky. Jiný pokoj. Pamatovala jsem si jen, že mám dceru Lenku. Psala jsem dopisy… nevím, jestli dorazily. Pak přišel boj sama se sebou, doktoři, přesuny. Když mě propustili – dům už nebyl. Sousedé říkali, že tě vzali někam. Přišla jsem o všechno… i o paměť. A pak už bylo pozdě…“
„Takže jsi mě neopustila?“ zeptala se Lenka tiše.
„Ne… nechtěla jsem,“ zašeptala žena. „Kdybych mohla vrátit čas… dala bych za to cokoli… Teď pro mě je těžké zapamatovat si i jeden den. Někdy se probudím a myslím, že jsi ještě malá… Jdu ke starému domu… a tam není nic…“
Marek se podíval na svou matku. V očích měl tak němý výraz výčitky i prosby zároveň, že Lenka odvrátila pohled. Vzpomněla si, jak se Marek jednou ztratil v obchodě, a těch deset minut jí tehdy připadalo jako věčnost. A její matka ji ztratila na třicet let.
„Mami,“ řekl Marek tiše, „jestli ji teď dáme někam pryč… nebude si pamatovat nikoho. Ani nás. A budeme si to moci někdy odpustit?“
Lenka zavřela oči. Před sebou náhle zřetelně viděla dva obrazy: malou sebe, jak sedí na okně v dětském domově a hledí na cestu – a starou ženu na nádraží, jak ve svých rukou svírá starou fotografii.
„Pamatuješ si, že máš dceru?“ zeptala se rozechvělým hlasem.
„Někdy,“ odpověděla upřímně stará žena. „Někdy zapomenu i jak se jmenuju. Ale vím, že někde je Lenka. Vydala jsem se… naslepo. Říkala jsem si: jestli to Bůh chce, dovede mě. A tady jsem… Možná je to znamení…“
Lenka se zhluboka nadechla.