Možná je to znamení…
Lenka se hluboce nadechla.
„Takže takhle to bude,“ řekla, překvapená pevností vlastního hlasu. „Dneska zůstaneš u nás. Pak to vyřešíme s lékaři, papíry. Ale…“
Zarazila se. Slovo „mami“ jí zůstalo uvězněno v krku.
„Ale už nebudeš chodit na nádraží. Rozumíš?“
Stará žena se najednou rozplakala jako dítě, skryla si tvář do dlaní.
„Nezasloužím si to,“ vzlykala. „Po tom všem, co jsem ti udělala…“
Lenka k ní přistoupila. Neobejmula ji – její ruka zůstala nehybně viset ve vzduchu. Ale položila před ni talíř s horkou polévkou.
„Jez,“ řekla tiše. „Pak si promluvíme. Máme… spoustu času na vzpomínky.“
Marek si úlevně povzdechl a sedl si vedle staré ženy, ukazoval jí fotky na mobilu.
„Tady jsem já v pěti. A tady je máma v práci. A příště už budeme tři, ano?“ usmál se.
Lenka je pozorovala a pochopila: spravedlnost nepřijde. Žádné vysvětlení jí nevrátí ukradené dětství. Ale má něco jiného – volbu. Opakovat chybu druhých, nebo ten kruh zastavit.
V noci, když ukládala starou ženu na rozkládací postel v Markově pokoji, se Lenka naklonila a tiše zašeptala:
„Myslím, že pro mě bude těžké ti říkat mami. Ale zkusím to. A ty… zkus si na mě aspoň někdy vzpomenout.“
„Budu se snažit, děvčátko,“ zašeptala žena a s překvapivou přesností zopakovala: „Lenka.“
Lenka vyšla na chodbu a opřela se o dveře. Zevnitř tiše chrápala stará žena, v Markově pokoji šustily sešity. V tom domě náhle nebylo místo – minulost, bolest, vina – a taky jakási nová, ještě nesměle známá naděje.
Zhasla světlo v kuchyni a než si šla lehnout, postavila se k oknu. V černém skle se odrážely tři siluety. Nebyli dokonalá rodina. Ale možná ještě nebylo pozdě na to, aby aspoň jedno dítě v tomhle příběhu už nečekalo nadarmo na někoho, kdo kdysi odešel – a zázrakem se vrátil.