„Tenhle byt je teď můj a okamžitě se vystěhujete!“ — autoritativní hlas Dagmar prořízl ranní ticho a Karolína upustila šálek čaje.
Porcelán se roztříštil na drobné střepy po kuchyňské podlaze, ale Karolína se ani nepohnula. Stála tam, neschopna uvěřit vlastním uším, a zírala na ženu v drahém kostýmu, která právě vstoupila do jejich bytu bez klepání a pozvání. V rukou Dagmar svírala nějaké dokumenty a její tvář zářila vítězným triumfem.
„Dagmar, co to říkáte? Jaké právo máte…“ Karolína se snažila ovládnout, ale hlas jí zradil a třásl se.
Dagmar se pohrdavě ušklíbla a hodila balík papírů na stůl.
„Tady je mé právo. Darovací smlouva. Tvůj drahocenný Petr mi ten byt převedl už před měsícem. Takže si sbal věci a opusť můj majetek.“
Karolína popadla dokumenty třesoucíma se rukama. Řádky jí poskakovaly před očima, ale poznala manželův podpis. Petrov podpis. Toho, který jí přísahal věčnou lásku a sliboval, že ji bude chránit před celým světem.
„To je nějaký omyl… Petr by přece nemohl…“ zašeptala a cítila, jak se jí hroutí půda pod nohama.
„Ale mohl!“ — radostně vyhlásila Dagmar a usadila se na židli s výrazem paní domu. „Můj syn si konečně uvědomil, že se zapletl s nesprávnou. Myslela sis, že ho udržíš těmi svými venkovskými manýry? Můj Petr potřebuje odpovídající partii, ne nějakou provinční holčinu bez původu a vazeb.“
V Karolíně začínala vřít vlna vzteku. Tři roky snášela Dagmariny urážky, neustálé výčitky a srovnávání s Petrovou bývalou. Tři roky se usmívala a dělala, že nevidí opovržlivé pohledy a šeptání za zády na rodinných setkáních.
„Kde je Petr?“ — zeptala se klidně, i když uvnitř vše vřelo.
„Na služební cestě,“ odsekla Dagmar lhostejně. „Vrátí se za týden. Do té doby ať po tobě není ani stopa.“
Dagmar se zvedla a prošla se po kuchyni, hodnotícím pohledem přelétla zařízení.
„No ne, vy jste si to tu celé předělali. Ty záclony jsou příšerné. A ty tapety… Ten tvůj provinční vkus je do očí bijící. První, co udělám, bude rekonstrukce.“
Karolína mlčky sledovala, jak se Dagmar rozcapuje v jejich domě. V domě, kde s Petrem prožili dva šťastné roky. Kde každá věc byla vybrána s láskou, kde snili o dětech a plánovali budoucnost.
„Odsud neodejdu,“ řekla Karolína pevně. „Tohle je náš domov. Můj a Petrov.“
Dagmar se rozchechtala:
„Náš? Milá zlatá, víš vůbec, za čí peníze se tahle byt koupil? Za moje! Já jsem Petrovi dala prostředky, když se rozhodl oženit. Pravda, doufala jsem, že zmoudří a vezme si Zuzanu, ale…“ pokrčila rameny. „No, lepší pozdě než nikdy.“
Zuzana. To jméno Karolínu pronásledovalo celé manželství. Dokonalá Zuzana z dobré rodiny, s prestižním vzděláním a dokonalým vystupováním. Ta, kterou Dagmar vždycky chtěla za snachu.
„Petr mě miluje,“ pronášela Karolína tvrdohlavě.
„Miluje?“ — Dagmar se znovu pohrdlivě pousmála. „Kdyby tě opravdu miloval, dal by mi ten byt? Ne, drahoušku, on prostě pochopil, že jsem měla pravdu. Ty se k němu nehodíš. Jsi z jiného světa. Tvoji rodiče jsou obyčejní učitelé z malého města. Co bys mohla mému synovi nabídnout?“
Každé slovo bylo jako políček. Karolína věděla, že se na ni Dagmar vždy dívala svrchu, ale takto otevřeně?
„Dala jsem mu lásku a oporu,“ odpověděla tiše.
„Lásku!“ — odfrkla si Dagmar. „Naivní holčičko. V naší společenské vrstvě se sňatky uzavírají z rozumu, ne z lásky. Kontakty, postavení, kapitál — to je důležité. A ty? Co ty můžeš nabídnout? Svůj plat knihovnice?“
Karolína zatnula pěsti. Ano, pracovala v knihovně a byla na to hrdá. Milovala svou práci, milovala knihy a lidi, kteří přicházeli za poznáním. Ale pro Dagmar to byl vždy jen důvod k posměchu.
„Mám týden na to, abych Petra našla a promluvila si s ním,“ řekla a snažila se zachovat důstojnost.
„Hledej,“ pokrčila Dagmar lhostejně rameny. „Jen si uvědom, že to bylo jeho rozhodnutí. A víš ty co? Zuzana už to ví. Viděli se minulý týden.“
Karolínin svět se definitivně zhroutil. Petr se setkal se Zuzanou? S tou Zuzanou, kterou Dagmar tak opěvovala?
Dagmar se vydala ke dveřím, ale ještě se otočila:
„Dávám ti tři dny. Pak přijdou stěhováci a odvezou tvoje věci. A ani se neopovažuj něco poničit nebo vzít, co bylo pořízeno za mé peníze. A to je, mimochodem, téměř veškerý nábytek a spotřebiče.“
Dveře se zabouchly a Karolína zůstala sama mezi střepy rozbitého hrnku a rozbitého života.
Pomalu klesla na zem a rozplakala se. Slzy jí stékaly po tvářích a smývaly zbytky iluzí o šťastném manželství. Jak mohla být tak slepá? Vždyť náznaky tu byly – Petr byl v poslední době odtažitý, často zůstával dlouho v práci a když se snažila o rozhovor, odmítal s tím, že je unavený.
Karolína vytáhla telefon a vytočila číslo manžela. Dlouhé tóny, pak hlasová schránka. Zkusila to znovu – stejný výsledek.