„Petr, tvoje máma tu byla. Musíme si urgentně promluvit. Zavolej mi, prosím.“
Odpověď nepřišla.
Celý den Karolína strávila snahou spojit se s manželem. Volala do kanceláře – sekretářka jí sdělila, že Petr je na služební cestě a vrátí se až za týden. Na mobil, který stále fungoval, nereagoval. Kolegové krčili rameny – ano, odjel, ale kam přesně, to nevědí.
K večeru Karolína pochopila, že se jí Petr úmyslně vyhýbá. To bolelo ze všeho nejvíc. Ani ne to, že ji podvedl s bytem, ale jeho zbabělost. Nedokázal jí to říct do očí, prostě utekl a nechal ji samotnou vyrovnat se s následky.
Další ráno se Karolína rozhodla jednat. Vypravila se k notáři, aby ověřila pravost darovací smlouvy. Starší muž v brýlích si dokumenty pečlivě prostudoval a pokrčil rameny: „Vše je v pořádku. Váš manžel skutečně převedl byt na svou matku. Tady je jeho podpis, tady razítko… Bohužel, dokument má plnou právní platnost.“
„Ale jak je to možné? Byt byl přece napsaný na nás oba!“ vykřikla Karolína.
Notář dokumenty znovu prohlédl:
„To je zvláštní… Tady je uvedeno, že byt byl výhradním majetkem vašeho manžela. Jste si jistá, že jste byla spoluvlastnicí?“
Karolína zmateně mlčela. Pamatovala si, jak při koupi vše vyřizovali, ale Petr měl na starosti všechny formality. Ona jen podepisovala, co jí řekl – naprosto mu důvěřovala.
„Můžete si to ověřit v katastru nemovitostí,“ doporučil notář. „Ale pokud byl byt opravdu napsán pouze na něj, měl plné právo s ním nakládat, jak uznal za vhodné.“
Karolína odešla z kanceláře s těžkým srdcem. Opravdu to Petr plánoval od začátku? Schválně všechno napsal jen na sebe?
Rozhodla se navštívit svou kamarádku Irenu, která pracovala jako právnička. Možná jí poradí, co je možné dělat.
Irena vyslechla příběh své přítelkyně a zavrtěla hlavou:
„Karolíno, to je složitá situace. Jestli byl byt opravdu vedený jen na Petra a on ho daroval matce, pak s tím právně moc nenaděláš. Ale je tu jedna věc – jste přece manželé. Jde o společně nabytý majetek.“
„To znamená, že můžu darovací smlouvu napadnout?“ zeptala se Karolína s nadějí.
„Teoreticky ano. Ale je to běh na dlouhou trať, a budeš potřebovat důkazy, že byt byl koupen ze společných prostředků. Máš nějaké doklady o tom, že jsi přispívala na koupi bytu?“
Karolína se zamyslela. Ona skutečně přispívala – celou svou výplatu dávala na rekonstrukci, nákup zařízení. Ale všechno bylo napsáno na Petra a účtenky neschovávala.
„Důvěřovala jsem mu,“ pronesla tiše.
Irena jí soucitně pohladila po ruce:
„Vím, milá. Ale teď musíš myslet na svá práva. Navrhuju tohle – připravím podklady pro žalobu. Pokusíme se to napadnout. A zatím se nevystěhuj z bytu. Máš právo tam jako manželka zůstat.“
Karolína přikývla, cítila špetku naděje. Možná ještě není všechno ztracené.
Když se vrátila domů, zjistila, že byly vyměněny zámky. Její klíč nepasoval. Na dveřích byla připevněná cedulka: „Své věci si můžete vyzvednout zítra mezi 10 a 12. Bude přítomen můj zástupce.“
Karolína nevěřila vlastním očím. Vyhodili ji z jejího vlastního domova! Začala zvonit, bušit na dveře, ale nikdo neotevřel.
Sousedka Alena vykoukla ze svého bytu:
„Karolíno, co se stalo?“
„Nepustili mě domů,“ odpověděla skrze slzy.
„Jéje, no jo… Dagmar tady byla ráno s dělníky. Vyměňovali zámky. Říkala, že byt je teď její, a že jste se odstěhovali.“
„Ale já jsem se neodstěhovala!“
Alena soucitně zakroutila hlavou:
„Znám tu Dagmar. Je to panovačná ženská, vždycky musí být po jejím. Chudák Petr, jak s takovou mámou žije… Pojď ke mně, dáš si čaj, uklidníš se.“
Karolína s díky přijala pozvání. U čaje pak sousedce vylíčila celý příběh.
„No fuj, potvora jedna!“ rozhořčila se Alena. „Vždycky jsem cítila, že z ní nic dobrého nekouká. Pamatuju si, jak se chovala na vaší svatbě – jako byste jí zruinovala život. Pořád tam vzpomínala na Zuzanu.“
„A co o Zuzaně víte?“ zeptala se Karolína.
„Ale prosím tě – kdo by ji neznal. Dcera přátel Dagmar. Krásná, to ano, ale studená jako led. Petr s ní chodil před tebou, ale pak se rozešli. Říká se, že si vzala nějakého podnikatele, ale před rokem se rozvedli.“
Rok nazpět. Právě tehdy Dagmar začala být mimořádně kritická vůči Karolíně.
„Víš co, Karolíno,“ naklonila se k ní Alena, „slyšela jsem něco… Nechci šířit drby, ale párkrát jsem viděla Petra se Zuzanou. V tom baru naproti. Společná večeře.“
Karolínino srdce bolestně sevřelo. Takže Dagmar nelhala.
Další den začal návštěvou zástupce Dagmar – mladého muže v upnutém obleku, který se představil jako Jakub.
„Můžete si odnést pouze osobní věci,“ oznámil stroze. „Oblečení, dokumenty, předměty osobní hygieny. Nábytek a technika tu zůstávají.“
„Ale tu techniku jsem kupovala já!“ rozčílila se Karolína a ukázala na pračku.