Soudu byla předložena korespondence mezi Petrem a jeho matkou, kterou se podařilo získat prostřednictvím soudu.
V těchto zprávách Dagmar otevřeně psala o svých plánech zbavit se snachy a vrátit syna k Zuzaně.
„Neboj se, synku. Sepíšeme darovací smlouvu a ta vesničanka se klidí. Zuzana na tebe čeká. Budete krásný pár, hodný naší rodiny.“
Soudce pečlivě prostudoval korespondenci. Bylo zřejmé, že darovací smlouva byla součástí plánu na rozbití manželství.
Na závěrečném stání soudce vynesl rozsudek – darovací smlouva se prohlašuje za neplatnou, protože byt byl společným majetkem manželů. Po rozvodu měla Karolína nárok na polovinu majetku.
Dagmar zrudla vzteky:
„To je nespravedlivé! Kupovala jsem ten byt pro svého syna!“
„Rozhodnutí soudu je konečné,“ odpověděl soudce klidně.
Po skončení stání Karolína opustila budovu soudu s pocitem prázdnoty. Vyhrála, ale necítila radost. Byt už pro ni nebyl domovem, ve kterém by chtěla žít. Příliš mnoho špatných vzpomínek.
O pár dní později se sešla s Petrem, aby probrali rozdělení majetku.
„Jsem připravená prodat svůj podíl,“ řekla Karolína. „Nechci už mít s tím bytem nic společného. A s tebou také ne.“
Petr vypadal sklíčeně.
„Karolíno, možná bychom mohli…“
„Ne, Petře. Nic bychom nemohli. Učinil jsi své rozhodnutí. Žij s ním.“
Byt se prodal rychle. Karolína dostala svůj podíl a koupila si malý jednopokojový byt v nové čtvrti. Malý, ale její vlastní. Bez vzpomínek na zradu a bolest.
V den stěhování jí zavolala nečekaná volající – Zuzana.
„Karolíno? Tady Zuzana. Chtěla bych s vámi mluvit.“
„O čem bychom si měly povídat?“ odpověděla Karolína chladně.
„O Petrovi. Měla byste vědět… Nechystám se za něj vdávat. Celé to byla hra Dagmar. Využila mě, aby zničila vaše manželství. Ale já nechci být pěšákem v jejích hrách.“
Karolína překvapeně mlčela.
„Vím, že mě nenávidíte, a máte na to plné právo,“ pokračovala Zuzana. „Ale chci, abyste věděla – Petr vás miloval. Jen byl příliš slabý, aby se postavil matce. Celý život s ním manipulovala. A bude i dál.“
„Proč mi to říkáte?“ zeptala se Karolína.
„Protože si zasloužíte pravdu. A protože vás obdivuji za vaši sílu. Bojovala jste za sebe, ubránila jste svá práva. To já bych nedokázala. Přeji vám hodně štěstí, Karolíno.“
Zuzana zavěsila a Karolína zůstala zamyšlená.
Uplynul rok. Karolína si svůj byteček zařídila, proměnila ho ve své útulné hnízdečko. Změnila práci, nastoupila jako redaktorka do velkého nakladatelství. Život se postupně dával do pořádku.
Jednou potkala v obchodě Alenu.
„Karolínko! To je krásné tě zase vidět! Vypadáš nádherně!“
„Děkuji, teto Aleno. A jak se máte vy? Co náš dům?“
Alena mávla rukou:
„Jéje, ani se neptej. Dagmar tam spustila takovou rekonstrukci, všechny zdi vybourala. A pak se s Petrem pohádala, odstěhoval se. Teď tam bydlí sama ve svých zlatých komnatách. Zuzana se mimochodem vdala za nějakého cizince, odstěhovala se pryč.“
Karolína se usmála. Dagmar toho dosáhla – dostala byt. Ale ztratila syna a zůstala sama ve svém pozlaceném osamění.
„A co Petr?“ zeptala se Karolína jen ze slušnosti.
„Kdo ví… Povídá se, že pije. Přišel o práci. Matka ho nepodporuje – zlobí se, že přišel o Zuzanu.“
Karolíně bylo bývalého manžela líto. Ale už to nebyla její bolest, ani její příběh.
Večer téhož dne jí zavolalo neznámé číslo.
„Karolíno? Tady Petr.“
Hlas byl chraplavý a unavený.
„Ahoj, Petře.“
„Já… Chtěl jsem se omluvit. Za všechno. Mýlil jsem se, zradil jsem tě. Máma… Celý život mě ovládala a já se jí nedokázal postavit. Ale když jsem tě ztratil, pochopil jsem, že jsem ztratil to nejcennější.“
Karolína mlčela.
„Nežádám o odpuštění,“ pokračoval Petr. „Vím, že si ho nezasloužím. Jen jsem chtěl, abys věděla, že toho lituji. Každý den toho lituji.“
„Petře,“ řekla Karolína tiše. „Minulost už nevrátíme. Přeju ti, abys našel svou cestu, abys se naučil žít svůj vlastní život, ne ten, který ti vybírá máma. Buď šťastný.“
„Děkuji,“ zašeptal. „I tobě přeju štěstí.“
Karolína zavěsila a podívala se z okna. Za sklem zářila světla večerního města. Jejího města, jejího nového života. Života, který si vybrala sama, za který bojovala a který si vybojovala.
Už nebyla tou naivní dívkou, která slepě důvěřovala a nechala s sebou manipulovat. Stala se silnou ženou, která zná svou hodnotu.
A tato nová Karolína byla připravená na nový život, nová setkání a nové štěstí. Skutečné, bez lží a zrady.
A někde v přepychovém, ale prázdném bytě seděla Dagmar, obklopená drahým nábytkem a tichem. Dosáhla svého – zbavila se nechtěné snachy. Ale spolu s ní ztratila i syna, který nedokázal odpustit její zásahy do jeho života.
Každý dostal to, co si zasloužil. Karolína – svobodu a nový život. Petr – hořkou lekci o ceně slabosti. A Dagmar – osamění ve zlaté kleci vlastních ambicí.
Příběh skončil, ale život šel dál. A každý měl ten svůj.