V jedné malé vesničce v jižní Indii, kde rodina přežívala jen s několika kousky obdělávané půdy a vyčerpávající stavební prací, žil Josef — vdovec s velkým srdcem a sny pro své děti. Ačkoli se v mládí naučil číst pouze na několika lekcích gramotnosti, Josef měl jednu naději: aby jeho dvojčata, Anna a Karolína, měla lepší život díky vzdělání.
Když dívky oslavily své desáté narozeniny, Josef učinil rozhodnutí, které navždy změnilo jejich životy. Prodal vše, co měl: chýši s rákosovou střechou, malý zemědělský pozemek a dokonce i své staré kolo — jediné dopravní prostředek a zároveň zdroj drobného příjmu, kterým převážel zboží. Za skromnou získanou částku odvezl Annu a Karolínu do Bombaje, odhodlaný dát jim šanci na skutečné vzdělání.
Josef následoval své dcery do města a začal vykonávat jakoukoli práci, kterou sehnal — nošení cihel na stavbách, vykládání zboží na trhu, sběr recyklovatelného odpadu — pracoval dnem i nocí, aby mohl platit školní poplatky a životní náklady svých dětí. Vždy se staral, aby měly jídlo, a nikdy neztrácel víru v jejich nadšení.
„I kdybych trpěl,“ šeptal si, „musím jim dát budoucnost.“
Život ve městě byl tvrdý. První dny Josef spal pod mosty a jako přikrývku používal roztrženou plachtu. Byly noci, kdy sám nejedl, jen aby jeho dcery měly misku rýže se solí a vařenou zeleninou. Naučil se jim spravovat oblečení a prát školní uniformy — jeho ruce krvácely od pracího prostředku a ledové vody během zimních nocí.
Večer, když dívky plakaly po své zesnulé matce, jediné, co mohl Josef dělat, bylo obejmout je, zatímco se mu tiše koulely slzy po tvářích:
„Nemůžu být vaší mámou… ale budu pro vás vším ostatním, co budete potřebovat.“
Léta tvrdé práce se na něm podepsala. Jednou se zhroutil na stavbě, ale vzpomínka na důvěřivé oči Anny a Karolíny ho přiměla znovu vstát, sevřít zuby a překonat bolest. Nikdy nedovolil dětem, aby viděly jeho vyčerpání – vždycky si pro ně schovával úsměv. V noci sedával u slabé lampy a snažil se číst jejich učebnice — učil se písmena, aby jim mohl pomáhat s domácími úkoly.
Když jeho dcery onemocněly, Josef běhal po uličkách, hledal dostupné lékaře a utrácel poslední koruny za léky — dokonce si půjčoval, pokud bylo třeba, jen aby netrpěly. Láska, kterou dával svým dětem, se proměnila v plamen, jenž zahříval jejich skromný domov při každé zkoušce osudu.
Anna a Karolína byly výborné studentky, vždy mezi nejlepšími ve třídě. Navzdory chudobě jim Josef nikdy nepřestával připomínat:
„Učte se pilně, děti. Vaše budoucnost je mým jediným snem.“
Uběhlo dvacet pět let. Josef, nyní starý a slabý, s bílými vlasy a třesoucíma se rukama, nikdy nepřestal věřit ve své dcery.
Jednoho dne, když odpočíval na své malé posteli v úzkém pronajatém pokoji, se Anna a Karolína vrátily — už jako dospělé ženy, zářivé a silné, oblečené do přiléhavých pilotních uniforem.
„Tati,“ řekly, když pevně držely jeho ruce, „chtěly bychom tě někam vzít.“
Ohromený Josef je následoval, jak ho vedly k autu… a pak na letiště — místo, které kdysi ukazoval přes plot se slovy:
„Jestli se někdy stanete pilotkami, bude to moje největší radost.“
A tady je — stojí před obrovským letadlem, bok po boku se svými dcerami, dnes již váženými pilotkami národní letecké společnosti Indie.
Po tvářích mu stékají slzy, rýhované časem, zatímco ho objímají.
„Josefe,“ zašeptaly, „děkujeme ti. Díky tvým obětem jsme to dokázaly.“
Cestující na letišti byli hluboce dojatí — stařec v obnošených sandálech, hrdě vedený svými dvěma dcerami přes přistávací plochu. Později Anna a Karolína prozradily, že mu koupily krásný nový dům. Založily také stipendijní fond nesoucí jeho jméno, určený na podporu chudých dětí s velkými sny — přesně jako měly ony dvě.
Ačkoliv jeho zrak už kalila stáří, Josefův úsměv zářil. Stál vzpřímeně a hrdě sledoval své dcery ve svých lesklých uniformách.
Jeho příběh se stal světlým příkladem, který inspiroval tisíce lidí. Z chudého dělníka, který kdysi za svitu lampy spravoval potrhané uniformy, vychoval dcery, které vzlétly mezi oblaka — a nakonec byl jejich láskou pozvednut do nebe, o kterém kdysi jen snil.