Pavel přišel podepsat vzdání se opatrovnictví nad otcem, ale v nemocničním pokoji našel neznámého starce, který ho oslovil jeho dětskou přezdívkou. V Pavlových rukou se chvěl obálka s dokumenty a hlavou mu vířila jediná myšlenka: „Už nikomu nic nedlužím.“ Předem si připravil strohé fráze pro lékaře i sociální pracovnici, aby ho to nedojalo.
Nemocnice ho přivítala známým pachem antiseptika a vařeného zelí. Na chodbě podřimovala na židli zdravotní sestra, v koutě plakalo dítě a na staré televizi běžel nějaký pořad o šťastných rodinách – jako výsměch. Pavel se zastavil před dveřmi s cedulkou „Pokoj 17“, zhluboka se nadechl a zatlačil na kliku.
Na posteli u okna ležel hubený, téměř průsvitný stařec. To nebyl jeho otec. Obličej byl jiný, nos měl odlišný tvar. Ale když muž otočil hlavu, přimhouřil oči a téměř šeptem řekl: „Pavle… můj hlučný Pavle…“, Pavlovi ztuhly prsty. Jen jeden člověk na světě ho takhle oslovoval – ten, který kdysi odešel z domova a práskl za sebou dveřmi.
– Vy… pletete se, – zachraptěl Pavel. – Nejsem váš…
Stařec se tiše zasmál a rozkašlal se.
– Takhle to vždycky říkáš, když se urazíš… Pavle… neodcházej…
V tom okamžiku nahlédla do pokoje zdravotní sestra.
– Á, už jste tu, – řekla, jako kdyby bylo vše naprosto v pořádku. – Dokumenty k opatrovnictví jsou na nočním stolku, váš otec na vás čekal.
Pavel zamrkal.
– To není můj otec, – řekl ostře. – Můj otec je v jiném pokoji. Nebo… spletla jste se.
Zdravotní sestra znejistěla a podívala se do pacientovy karty.
– Příjmení? – zeptala se.
Pavel jí ho sdělil. Zdravotní sestra zbledla a znovu vše zkontrolovala.
– Je to on. Jméno, datum narození. To je váš otec.