Pavel upřel oči na starce. Uvnitř něj všechno protestovalo. Jeho otec byl vysoký, zrzavý muž se silným hlasem. Tenhle člověk měl šedivé vlasy, byl vyzáblý a měl dětské oči.
– To má být vtip? – řekl tiše Pavel. – Otec odešel, když mi bylo devět. Od té doby jsem ho neviděl.
Stařec pohnul prsty, jako by sbíral sílu.
– Neviděl… protože jsem se neodvážil přijít – zašeptal. – Myslel jsem, že to pro tebe bude snazší… bez někoho, jako jsem já.
A pak, téměř neznatelně, dodal: – Tenkrát jsi stál u okna… v modrém pyžamu s raketami… a řekl jsi mámě: „Když odejde, nebudu na něj čekat“.
Pavlovi se zatočil svět. Nikdo kromě tří lidí v té kuchyni o tom nevěděl. Jeho matka zemřela před pěti lety. Nikdy o tom nikomu neřekl.
– Jak si to pamatujete? – vyhrkl.
Stařec tiše zaslzel.
– Protože to každou noc zní v mé hlavě.
Pavel udělal krok zpět, zakopl o židli a posadil se.
– Vy… jste ani nezavolal – zašeptal. – Ani jednou za dvacet pět let.
Stařec zavřel oči.
– Volal jsem. Pětkrát. V různých letech. Slyšel jsem tvoje „haló“ a položil jsem sluchátko. Už tehdy jsem pil… třásl se mi hlas… Bál jsem se, že když mě uslyšíš, budeš mě nenávidět ještě víc.
Pavel si vzpomněl na ta zvláštní volání z dětství a dospívání – ticho, těžké dýchání. Jak byl tehdy naštvaný, když praštil sluchátkem. Myslel si, že je to nějaký hloupý žert.
– Přišel jsem… říct ne – přiznal Pavel, pocítil stud za svá slova. – Myslel jsem, že mi jen chcete přehodit svoje starosti a pak zase zmizet.
Stařec se zhluboka nadechl.
– Tady… kromě mé staré bundy a fotky… žádné starosti nejsou – odpověděl tiše. – Ty skutečné problémy jsem nechal u vás, když jsem odešel.
Hleděl mu do očí.