– Na nočním stolku… je obálka. Uvnitř… dopis. Psal jsem ho… mnoho let. Jestli nechceš… nečti ho. Spal ho… Nemám právo tě o cokoli žádat.
Ruka starce se pohnula, jako by se chtěla dotknout svého syna, ale místo toho se zastavila a sevřela prostěradlo.
V pokoji se rozhostilo tíživé ticho, přerušované jen pípáním přístroje.
– Víte, co je na tom nejhorší? – řekl nečekaně i pro sebe Pavel. – Musel jsem vás tolik nenávidět, abych nemusel cítit smutek. A teď tu ležíte a já… nemám čeho se chytit.
Stařec se slabě pousmál.
– Nedrž se… mě. Drž se… sebe. Neopakuj…
Hlas mu zhasl. Monitor pípnul krátce, rytmus se vychýlil. Pavel vyskočil a zavolal sestru. Do pokoje vtrhli lékaři, začal chaos. Pavel byl odstrčen ke stěně.
Za pár minut bylo po všem. Lékař si upravil brýle a tiše řekl:
– Je mi to líto. Čekal na vás až do poslední chvíle.
Pavel stál a svíral obálku, kterou pevně držel v ruce, zatímco lékaři bojovali o život muže, který pro něj byl cizí a přesto tak blízký.
Na chodbě se posadil na studenou lavičku. Obálka se mu chvěla v prstech. Nebyl připraven na ten dopis. Nebyl připraven na nic z toho, co za poslední hodinu prožil.
Pomalu natrhl okraj a vytáhl složené listy. Písmo se proměňovalo – zpočátku jisté, později stále roztřesenější.
„Pavle, jestli to někdy čteš, znamená to, že jsem měl aspoň na konci života odvahu neutéct… Neprosím o odpuštění. Jen chci, abys věděl: neodešel jsem od tebe. Odešel jsem od sebe – slabého, nemocného, zlého. Myslel jsem, že vám tak bude líp. Mýlil jsem se. Jestli budeš mít někdy syna nebo dceru – prosím, neutíkej od nich, ani když ti bude připadat, že všechno kazíš…“
Slova se rozpíjela v slzách. Pavel si uvědomil, že tiše šeptá:
– Já už syna mám…