Představ si malého Patrika, jak večer čeká s kostkami v ruce a uraženě se ptá, proč zase táta přišel pozdě.
„Nedokázal jsem být tvým otcem,“ pokračovalo písmo. „Ale pokud se z tebe stane dobrý táta pro tvé dítě, bude to to nejlepší, co můžeš udělat z mé chyby. Nebuď jako já, Pavle. Nežij útěkem. Prosím.“
Pavel dopis zavřel a ještě dlouho seděl, přitisknutý k němu jako k cizímu, opožděnému teplu. Pochopil, že sem přišel, aby podepsal odmítnutí, ale odchází s jiným dokumentem – neviditelným, ale o to těžším: s rozhodnutím neopustit ty, kteří na něj hledí tak, jak se on kdysi díval na zavírající se dveře.
O hodinu později, když vyplňoval dokumenty na oddělení, nečekaně řekl:
– Vezmu si jeho věci. A i tu fotografii. Chci, aby do záznamu napsali: jsem jeho syn.
Úřednice překvapeně zvedla oči.
– Ale vy…
– Změnil jsem názor, – odpověděl klidně Pavel. – Pro něj už je pozdě. Ale pro mého syna ještě ne.
Večer, když vešel domů, poprvé po dlouhé době si sedl na podlahu vedle Patrika a bez sundání kabátu s ním začal stavět věž. Syn radostně začal povídat a kladl otázky, dokud neusnul.
Pavel poslouchal a v kapse kabátu mu šustil dopis, připomínající, že někdy není nejhorší smrt, ale dveře, které sis zavřel vlastním egem. A že lítost nad sebou může časem odeznít, ale lítost nad těmi, které jsi opustil – nikdy.
Pohleděl na svého syna a tiše řekl:
– Jsem tady. A už nikdy neodejdu.
Patrik ničemu nerozuměl, jen se usmál. Ale to stačilo, aby v té chladné nemocniční místnosti cizí stařec, který se nikdy nestal otcem, konečně dostal to, na co čekal celý život: ne odpuštění – ale pokus, aby jeho cesta nebyla zopakována.