Přestože jsem to měla vědět lépe, pocit viny a staré citové pouta mě stáhly zpátky.
Je mi dvacet šest let, jsem zdravotní sestra a kdysi jsem věřila, že rodina znamená bezpečí. Skutečně jsem si myslela, že lidé, kteří vás vychovali, mají vrozenou potřebu vás chránit. Místo toho jsem se naučila, že právě oni vám dokážou nejvíc ublížit.
Ještě než se všechno stalo, už jsem se od své rodiny držela dál. Vyrůstat se svou starší sestrou Karolínou a rodiči — Hanou a Janem — byla lekce přežití. Karolína mnou pohrdala od chvíle, kdy jsem se narodila, a moji rodiče povzbuzovali naši rivalitu, jako by týrání zocelovalo charakter. Dětství jsem prožila odstrčená, přehlížená, obviňovaná a zesměšňovaná. V osmnácti jsem utekla jen s igelitovým pytlem plným oblečení. Týdny jsem spala v autě, myla jsem se ve veřejných posilovnách a bojovala jsem, abych dokončila zdravotnickou školu, poháněná odhodláním a vztekem.
Ve čtyřiadvaceti jsem měla práci, byt, kde byl klid, a nulový kontakt s nimi. Myslela jsem si, že jsem navždy svobodná.
Pak zavolala Hana — plakala, žadonila, tvrdila, že má rakovinu a že potřebuje obě své dcery.
