Ačkoliv jsem věděla, že nedělám správně, pocit viny a staré emocionální pouto mě zatáhly zpět. Vzala jsem si volno z práce a vrátila se domů. Ve chvíli, kdy jsem vkročila do toho domu, celé mé tělo křičelo, že dělám chybu. Ale Hana se na mě spoléhala, hrála roli bezmocné pacientky, a já jsem se snažila být tou dobrou dcerou, kterou si nikdy nevážila.
Asi po třech týdnech, co jsem tam bydlela, jsem při organizaci skříně v pokoji pro hosty našla krabici zasunutou za oblečením. Uvnitř byly dokumenty — úvěry, kreditní karty, druhá hypotéka. Vše bylo na moje jméno. Ukradli mi identitu, zfalšovali můj podpis a nashromáždili dluhy přesahující 90 000 dolarů kvůli svému luxusnímu životnímu stylu. Šperky. Mercedes pro Karolínu. Dovolené. Všechno financované zničením mého úvěrového profilu.
Když jsem je s tím konfrontovala, čekala jsem šok nebo pocit viny. Místo toho sotva reagovali. Hana klidně řekla: „Považuj to za splátku za to, že jsme tě vychovali.“ Jan mě označil za nevděčnou. Karolína se mi vysmála do obličeje.
Nehádala jsem se. Odešla jsem do svého pokoje, přistrčila skříň ke dveřím — dělávala jsem to už jako dítě — a rozhodla se, že ráno odejdu.
Ve 2:47 ráno se všechno změnilo.
Probudil mě tichý zvuk. Otočila jsem se a viděla Karolínu, jak stojí nade mnou, měsíční světlo se odráželo od hrnce, který držela. Vzpomínám si, že jsem si pomyslela, že její úsměv je nějak špatný — příliš chladný. Příliš spokojený.
„Tohle je za to, že vůbec existuješ,“ zašeptala.
A pak na mě vylila vařící olej.
Ta agonie byla jako nic, co jsem kdy cítila. Kůže se mi okamžitě zvedla do puchýřů. Křičela jsem o pomoc, válela se po zemi a snažila se uniknout bolesti. Moji rodiče se objevili ve dveřích, ale nepomohli mi. Jan se zamračil a řekl: „Přestaň řvát. Vzbudíš sousedy,“ než znovu zavřel dveře.