Nezavolali na tísňovou linku. Nepodali mi vodu. Prostě mě nechali ležet na podlaze, třesoucí se a popálenou.
O několik hodin později, za svítání, jsem se doplazila k telefonu a vytočila 112. Málem jsem omdlela ještě předtím, než záchranáři vykopli dveře.
Když jsem se probrala v nemocnici sv. Mercy, byla jsem k nepoznání — obvázaná od hrudníku po obličej, čelist zpevněná dráty, ruce pevně zavinuté. Vedle mě stál Petr, sociální pracovník a policista.
Petr vysvětlil, že měli podezření na úmyslné ublížení, ne na nehodu. Řekl, že aktivovali „Fialový kód“ — přísný protokol pro domácí násilí. Můj pokoj byl vybaven mikrofony a skrytými kamerami. Plán byl jednoduchý: pustit dovnitř mou rodinu, nechat je mluvit a usvědčit se vlastními slovy. Já měla jenom ležet.
Souhlasila jsem jediným mrknutím.
Když policista pustil dovnitř mou rodinu, vešli jako králové, které obtěžuje nějaké formální jednání. Karolína se tvářila znuděně; Hana nasadila svou masku „starostlivé matky“; Jan vypadal jen rozladěně.
Netušili, že pokoj je nahráván.
Karolína se uchechtla při pohledu na mé obvazy a řekla: „Vždycky ze všeho děláš tragédii.“
Hana se ke mně naklonila a ostře zašeptala: „Řekneš policii, že to byla nehoda. Tvoje sestra to tak nemyslela.“
Jan dodal: „Pravděpodobně si to udělala sama jen kvůli pozornosti.“
A pak Karolína pronesla slova, která je všechny odsoudila:
„Jen jsem jí dávala lekci. Zasloužila si to. Vždycky si myslela, že je něco víc.“
Všechno — každé slovo, každý úšklebek — bylo zachycené.
O pár minut později Petr a Jakub doprovodili rodinu do kanceláře a pustili jim záznam. Jejich křik se rozlehl chodbou. Skutečný křik, vyděšený. Ne ten falešný, jaký Hana používala, aby si získala soucit.