Detektivové vydali příkaz k domovní prohlídce. Našli hrnec s olejovými zbytky, moji krev na botách Karolíny a deník, který si vedla Hana — popisující roky krutosti, krádeží identity a plánů na mé navrácení domů „kde ji bude možné opět ovládat“.
Soud proběhl o několik měsíců později. Seděla jsem na lavici svědků, dost uzdravená na to, abych mohla mluvit, ale stále s jizvami. Porota zhlédla záznam z nemocničního pokoje. Prozkoumala deník. Vyslechla výhrůžky.
Verdikt padl rychle:
Karolína:
Pokus o vraždu
Těžké ublížení na zdraví
Krádež identity
Zastrašování svědků
Trest: 18 let
Hana:
Spolupachatelka při pokusu o vraždu
Trest: 10 let
Jan:
Spolupachatelství
Finanční podvody
Trest: 8 let
Když soudce poznamenal, že nikdy neviděl rodinu s takovým nedostatkem lidské slušnosti, Hana se zhroutila a vykřikla: „Já jsem tvoje matka! Dlužíš nám to!“
Odpověděla jsem tiše:
„Dluh je splacen.“
V občanskoprávním řízení jsem získala zpět téměř 400 000 korun — dost na to, abych začala znovu. Koupila jsem si malý dům v novém městě. Adoptovala jsem pitbulla s hendikepem jménem Vlastimil. Chodila jsem na terapii. Vrátila jsem se do práce.
Jednoho dne přišel hasič jménem Adam s drobnými zraněními. Rozesmál mě. Začali jsme spolu chodit. O dva roky později jsme se vzali na klidné pláži. Bez toxických lidí. Bez duchů minulosti.
Minulý týden mi volali z vězení. Hana zemřela na infarkt. Ptali se, zda si přeji převzít její tělo.
„Ne,“ řekla jsem klidně. „Tu ženu neznám.“
Zavěsila jsem a vrátila se do své zahrady.
Kdysi jsem věřila, že jejich cílem bylo mě zničit. Dnes vím, že jen zasadili semínko toho, kým jsem se měla stát.
Přežila jsem je. Znovu jsem se postavila na nohy. A jsem konečně svobodná.