Syn pošeptal lékaři: „Libore, neříkejte jí, že všechno slyším. Musím zjistit, komu tady doma vadím.“ Libor na okamžik ztuhl, podíval se na bledého Davida na lehátku a na ženu u dveří, která nervózně svírala popruh kabelky. „To je jeho matka,“ naznačila sestra Anna pouze rty. Ale když se Libor podíval Davidovi do očí, pochopil: nejde jen o stížnost na sluch.
Jmenoval se David, bylo mu čtrnáct let a před dvěma týdny prodělal těžký zánět mozku. Lékaři řekli Marii, že hrozí komplikace, včetně ztráty sluchu. Od té doby Marie, jeho matka, opakovala všem: „Téměř nic neslyší, mluvte hlasitěji.“ David tiše hleděl z okna a předstíral, že si nevšímá šepotů za svými zády.
Toho dne přivedla Marie svého syna na vyšetření. Unaveně si sedla na židli a Libor pozval Davida do vedlejšího pokoje na kontrolu sluchu. Zatímco Anna připravovala přístroje, chlapec se sklonil k lékaři a téměř neslyšně řekl:
— Libore, dělejte, jako bych stále ještě neslyšel dobře. Prosím vás. Já… jen se chci ujistit.
— O čem? — zeptal se tiše Libor.
David polkl:
— O tom, že mě má máma doopravdy ráda, a ne že se o mě stará jen ze soucitu. Doma, když si myslí, že neslyším, mluví jinak.
Libor cítil, jak se mu uvnitř něco sevřelo. Ale chlapec pokračoval:
— Až vyjdete ven, řekněte, že ještě neslyším dobře. Chci… chci slyšet, co o mně řekne, když si bude myslet, že neslyším. Jen… se na mě tak nedívejte. Zvládnu to.
Vyšetření ukázalo: Davidův sluch se téměř úplně obnovil. Ale Libor, navzdory běžným pravidlům, přikývl a s úmyslně těžkým povzdechem vyšel na chodbu.