— Slyší zatím opravdu špatně, — řekl Libor Marii tak, aby David, který zůstal v ordinaci s mírně pootevřenými dveřmi, mohl slyšet. — Pravděpodobně nebude rozeznávat šeptání, jen silnější hlas. Připravte se na dlouhou rehabilitaci.
Marie zavřela oči a unaveně se posadila na židli.
— Rozumím, — zašeptala.
A v tu chvíli všechno nabrala směr, který David nečekal.
— Jsem špatná matka, že? — vyhrkla najednou a hlas se jí třásl. — Všechno jsem udělala špatně. Měla jsem si dřív všimnout, že s ním není něco v pořádku. Seděl celé hodiny se sluchátky, a já si myslela, že je to jen pubertální výstřelek. A teď… teď možná neuslyší ani mě.
— Vy za to nemůžete, — odpověděl klidně Libor. — Nemoci přicházejí.
— Ale proč on? — Marie si zakryla obličej rukama. — Nedovedete si představit, jak byl spjatý s hudbou. Snil o tom, že se stane zvukařem. Večer sedával u starého notebooku, mixoval zvuky, posílal mi na mobil své „mistrovské kousky“. Smála jsem se… Myslela jsem, že ho to přejde. A teď si říkám: ať ho to radši nepřejde. Ať aspoň ještě jednou slyší, jak mu říkám, že jsem na něj pyšná.
David, ukrytý za dveřmi, se křečovitě držel okraje lehátka. Srdce mu divoce bušilo. Tohle nebylo to naříkání, které čekal. Čekal, že uslyší: „Už jsem z něj vyčerpaná“, „jen mi překáží“, „je těžké mít doma postiženého“. Místo toho slyšel svůj vlastní sen, vyslovený nahlas jeho matkou.
— Říkáte mu to? — zeptal se Libor tiše.
— Ne, — téměř zašeptala Marie. — Celou dobu se bojím, abych ho nevystrašila. Bojím se, že kdybych mu řekla, jak moc se bojím, cítil by se jako přítěž. Doma se usmívám, tvářím se silně, a v noci… — odmlčela se. — V noci počítám peníze. Léky, rehabilitace, přístroje.