Už jsem prodal maminčino piano. Učila mě na něj hrát, ale já se to nikdy pořádně nenaučil. Zato David… od dětství chytal melodie podle sluchu. A já jsem si toho ani nevšiml, chápete to? Pracoval jsem, pořád spěchal, všechno „až potom“. A teď… teď už žádné „potom“ být nemusí.
David cítil, jak ho štípou oči. Vzpomněl si, jak se jedné noci probudil žízní a zaslechl, jak Marie, která si myslela, že spí, šeptá do telefonu: „Nevím, co mám dělat. Nic neslyší. Uzavírá se do sebe. Bojím se, že ho ztratím.“ Tehdy slyšel jen první slova, a pak, když to uťala u „nevím, co mám dělat“, zbytek si domyslel sám: „s ním“.
„Někdy si říkám,“ pokračovala Marie, „že by pro něj bylo lepší, kdyby žil s Romanem. Tam má víc peněz, víc možností. Ale…,“ přitiskla si ruku na hruď, „pak bych neměla důvod se ráno probouzet. Žijeme mezi dvěma strachy – že ho ztratím fyzicky a že ho ztratím vnitřně, jestli jednou uvěří, že jsem s ním jen proto, že ho lituji.“
Libor mlčel a pak řekl:
„Mýlíte se jen v jediném. Myslíte za něj. A on nejspíš myslí místo vás. Zkuste aspoň někdy říkat to, co cítíte, ne to, co si myslíte, že ‚musíte‘.“
David zatnul zuby. Každý její nádech, každé slovo z něj odlamovalo kousíček těžkého kamene, který celý rok nosil sevřený v hrudi. Ukázalo se, že tam – za zdí jeho vlastních strachů – má ona své.
Po několika minutách se Libor vrátil do ordinace. David si rychle rukávem setřel slzy. Libor se posadil proti němu a tiše se zeptal:
„Tak co, stačilo?“
„Jo,“ zašeptal David. „Jen… prosím vás, udělejte ještě jednu ‚chybu‘.“
„Jakou?“
„Řekněte jí pravdu. Ale tak, aby si myslela, že pořád ještě špatně slyším. Všechno jí řeknu sám, až budu moct.“