O hodinu později, už doma, Marie pomáhala Davidovi dostat se do pokoje. Byl neobvykle tichý. Když se chtěla zvednout a odejít, David najednou promluvil jasně a zřetelně:
— Mami…
Zastavila se na prahu.
— Víš, — řekl pomalu a díval se do podlahy, — i kdybych přestal slyšet hudbu… pořád tě uslyším. Jak chodíš po kuchyni, jak se zlobíš na rychlovarnou konvici, jak brbláš na kočku. To mi stačí.
Marie se náhle posadila na židli a zakryla si ústa rukou.
— Davide… — její hlas se zlomil. — Ty… slyšíš mě?
Zvedl oči a poprvé po dlouhé době se skutečně usmál:
— Slyším tě už dlouho, mami. Jen dřív jsem toho moc promýšlel za tebe. A dnes jsem se rozhodl poslouchat doopravdy.
Nepřistoupila k němu, neobejmula ho — jen pevně sevřela opěradlo židle, aby skryla třes rukou.
— Tak si pamatuj, — vydechla. — Ty nejsi můj problém. Ty jsi můj život. A kdybys někdy přestal slyšet cokoli, budu se učit mluvit tak, abys mě cítil. Gesty, vzkazy, nebo tancem v kuchyni.
David se tiše zasmál se slzami v očích.
— Pak budu tvůj osobní zvukař ticha, — řekl. — Protože teď už vím jistě: mezi námi není prázdno. Mezi námi je něco silnějšího než jakákoli hudba.
Tu noc znovu otevírá svůj starý notebook. Na obrazovce blikají známé programy. David si nasazuje sluchátka, pak se usměje, sundá je a položí vedle sebe. Na chodbě zní kroky Marie, tiše cinká sklenice, kočka nespokojeně mručí. Spouští nahrávku a prostě poslouchá domov. Poprvé po dlouhé době to nezní jako pozadí. Zní to jako slib, že ho tu nemají jen trpělivě, ale že ho tu skutečně čekají.