Po rozvodu s manželem se Eva dlouho nemohla vzpamatovat a žila jen pro děti. Až ve čtyřiceti si najednou uvědomila, že už nechce být sama.
„A kde se teď lidi seznamují?“ zeptala se kolegyň v práci – všechny byly mladé a svobodné.
„No, kde… Hlavně na sociálních sítích. A taky na Tinderu.“
„A to je co?“
„Aplikace na seznamování.“
„Ježiš, to pro mě asi nebude.“
„Ale zkus to. Není to tak strašné, jak se zdá.“
Sama by se do toho Eva nikdy neodhodlala, ale kolegyně ji nakonec přemluvily, skoro všechno udělaly za ni: zaregistrovaly ji, vybraly fotku a první dny za ni i odpovídaly. A pak už to nějak šlo samo: Eva šla na jedno rande, potom na druhé, na třetí.
S žádným nápadníkem z toho nic pořádného nebylo – až se objevil Petr. S ním to hned bylo nějak snadné a přirozené, až na jeho občasné zbytečné puntičkářství: nelíbilo se mu, že Eva chodí pozdě na schůzky (zkuste to s dvěma dětmi stíhat), vadilo mu, že nosí džíny jako puberťačka, radši by ji viděl v šatech. A podobně. Zato ale hned řekl, že hledá vážný vztah a že mu cizí děti nevadí.
O tom, že si Helena zlomila nohu, se Eva dozvěděla po telefonu. Volala sousedka.
„Evi, přijeď hned! Vzala jsem si na tři dny volno, ale víc nemůžu – holky mě sežerou! Tak šup šup, ať jsi tu co nejdřív!“
Shodou okolností měla Eva pozítří letět s Petrem na dovolenou – všechno zařídil on, koupil zájezd, i letenky. A teď tohle. Ale Evu ani nenapadlo nechat mámu na pospas a jet na dovču: taková ona prostě není.
„Jestli nepoletíš, tak je mezi námi konec,“ prohlásil Petr.
To Evu opravdu zaskočilo.
„Tak takhle si ty představuješ vážný vztah?“
„Utratil jsem za to tolik peněz, myslela jsi aspoň chvíli na mě? Čím ty své mámě pomůžeš?“
„Čím budu moct, tím pomůžu,“ odsekla uraženě Eva.
A rozhodla se: chyba byla vůbec nějakého chlapa hledat, sama je na tom líp.
Lístky na vlak sotva byly – ale měla štěstí, získala poslední. Zavolala, že jede. V práci už měla nahlášenou dovolenou, původně kvůli cestě, takže se to vlastně hodilo.