Dětem nechala tisíc instrukcí, ale stejně měly zůstat samy doma na dva týdny, takže to nebylo nic hrozného – nejsou už malé, dceři je čtrnáct a synovi dvanáct. Ujistili ji, že to zvládnou. Syn dokonce navrhl:
– Můžu jet s tebou. Babička je těžká, sama ji nezvedneš.
Eva byla dojatá natolik, že jí ukápla slza. To je pravý muž – ne jako Petr, který se rozhodl letět na dovolenou sám, bez ní. A už vůbec ne jako její bývalý manžel, který přepsal byt na Helenu a Evu s dětmi z něj vyhodil, aby si tam nastěhoval novou ženu.
– Všechno bude v pořádku, mami! – slíbila dcera.
Do vlaku Eva nastupovala s těžkým srdcem. Lůžkový vůz, horní lehátko, dva dny na cestě. A tam maminka s nohou, kterou zřejmě bude potřeba operovat. A Petr ji opustil.
Ale největší nepříjemnost ji čekala ve vagonu: na sousedních palandách už měli rozložené věci její bývalý manžel Radek, jeho mladá žena Barbora a jejich pětiletý syn Milan.
„Ne, tohle prostě není možné!“, pomyslela si Eva.
– Já s ní nepojedu! – vyhrkla Barbora.
– Počkej, to vyřešíme, – uklidňoval ji Radek. – Přesedne si někam. Evo, šupni za průvodčí!
Mohla se postavit a říct „když ti to vadí, tak si to vyřiď sám!“, ale ani jí se s nimi nechtělo být, takže Eva schovala svou hrdost hluboko a šla žádat o přesazení.
– Kam vás mám přesadit? Mám plný vagon! Když něco chcete, běžte to zařídit sami!
Chodit a prosit Eva neuměla. Ale znovu spolkla hrdost a prošla dva vagony, ptala se, jestli by někdo nebyl ochotný si s ní vyměnit místo. Dívali se na ni jako na blázna z města a nikdo nesouhlasil.
– Tobě se prostě nedá nic svěřit! – zaznělo hrubě od Radka, který vstal a zmizel.
Barbora se do Evy zabodla zelenýma očima a zasyčela:
– Vím, že jsi to udělala schválně! Ani nesni o tom: Radek je můj!
Jako by o toho Radka vůbec stála…
Za pět minut se vrátil – celým obličejem zářil.
– Tak, je to zařízené. Balení a jdeš: vagon pět, místo dvacet. No tak šup-šup, co koukáš? Domluvil jsem to, sedí tam normální chlap.
Tak se Eva sbalila. Když to je domluvené.