Markéta si upravila vlasy a pohlédla na dům Lukášových rodičů. Patrový cihlový dům jí vždycky připadal příliš velký pro dva staré lidi.
„Tak co, jsi připravená?“ Lukáš vytáhl tašky z kufru auta.
„Samozřejmě,“ usmála se. Patnáct let manželství ji naučilo skrývat rozpaky.
Dveře otevřela Ivana. Nalíčená, v novém županu.
„Aha, přijeli jste. Lukášku, synu!“ objala ho a políbila na tvář. Na Markétu jen krátce pohlédla. „Markéto, dobrý den.“
„Dobrý den,“ podala Markéta krabičku bonboniéry.
„Ale jéje, to jste nemusela. Otec má zhoršující se cukrovku.“
Lukáš mlčel. Jako vždy.
V obýváku seděl Petr a sledoval zprávy. Pokývl jim na pozdrav a znovu upřel pohled na televizi.
„Večeře je za hodinu,“ oznámila tchyně. „Lukáši, pojď mi pomoct do kuchyně. Markéto, odpočiň si.“
Odpočívat. Jako kdyby byla nemocná.
Markéta zamířila do hostinského pokoje. Uložila věci do skříně a posadila se na postel. Ze sousedního pokoje doléhaly hlasy Lukáše a jeho matky. O práci, o sousedech, o zdraví.
Proč sem vlastně každý měsíc jezdí? Jen ze slušnosti? Nebo Lukáš opravdu postrádá rodiče?
„Markétko, pojď večeřet!“ křikla Ivana.
Na stole byla kuřecí pečínka, brambory a salát. Jako obvykle.
„Lukáš říkal, že jste zase byli na dovolené v Turecku,“ začala tchyně. „My v tomhle věku jezdili na chatu. Pomáhali jsme republice.“
„Dneska je jiná doba,“ odpověděla Markéta.
„To tedy je. Dřív byla rodina důležitější než zábava.“
Markétě se zatnuly pěsti. Lukáš žvýkal kuře a mlčel.
„A co děti?“ ozval se Petr, zvedl oči od talíře. „Čas běží.“
„Tati, o tom jsme už mluvili,“ zamručel Lukáš.
„Mluvili, mluvili… a výsledek?“
Markéta vstala od stolu.
„Omluvte mě, bolí mě hlava. Půjdu si lehnout dřív.“
V pokoji zavřela dveře a sedla si na postel. Ruce se jí třásly. Pořád to samé. Narážky, výčitky, nespokojené pohledy.
Lukáš vešel o půl hodiny později.
„Co je s tebou?“
„Nic. Jen jsem unavená.“
„Myslí to dobře. Mají o nás starost.“
Starost. Markéta si lehla a obrátila se ke zdi.
„Dobrou noc.“
Lukáš se svlékl, lehl si k ní a po pár minutách usnul a začal chrápat.
Ale Markéta nemohla spát. Myslela na to, že zítřejší snídaně zase přinese uštěpačné poznámky. Zase bude Lukáš dělat, že nic neslyší.
Patnáct let. Má to tak být celý život?
Markéta se probudila ve tři ráno. Měla sucho v puse a hlava jí třeštila. Vedle ní spal Lukáš roztažený přes celou postel.
Vstala, přehodila přes sebe župan a vydala se do kuchyně pro vodu. V chodbě svítilo noční světlo, podlaha vrzala pod nohama.
Zastavila se u kuchyně. Zevnitř zněly hlasy tchána a tchyně.
„…trpí tu neplodnou krávu,“ zasyčela Ivana. „Patnáct let! Žádné děti, žádný užitek.“
„Psst, někdo to uslyší,“ zabručel Petr.
„A tak ať slyší! Třeba se jí aspoň udělá ostuda. Lukášek by mohl mít kteroukoliv. Je hezký, zabezpečený.“
Markéta se přitiskla ke stěně. Srdce jí bušilo tak silně, že měla pocit, že ho slyší celý dům.
„A co navrhuješ?“
„Promluvit si s ním. Opravdu promluvit. Muž by měl chápat, že čas není nafukovací. Ve třiačtyřiceti se ještě dá založit normální rodina.“
„A jejich byt? Auto?“