— Byt je napsaný na Lukáše, my jsme dali peníze na první splátku. Auto je taky jeho. Jí zůstane jen to, co si vydělala sama.
Ivana se odporně zasmála:
— To budou pár korun. Ta knihovnice zatracená.
— Myslíš, že na to přistoupí?
— A jak že přistoupí. Jsem jeho matka, vím, jak mluvit. Hlavně to správně podat. Třeba: „Trápíš se, Lukáši, nejsi šťastný s tou… jak se jmenuje…“
— Markéta.
— No přesně. S tou Markétou. Je čas zbavit se přítěže!
Markéta tam stála a nemohla tomu uvěřit. Přítěž. Patnáct let byla přítěží.
— A co když odmítne?
— Neodmítne. Lukáš mě vždycky poslouchal. A teď taky poslechne.
V kuchyni zašustily igelitky, zařinčelo nádobí.
— No nic, čas jít spát. Zítra nás čeká velký den.
Markéta rychle prošla na záchod, zamkla se. Posadila se na víko toalety a zakryla si obličej dlaněmi.
Přítěž. Neplodná kráva.
Patnáct let se snažila. Pekla na svátky, dávala dárky, snášela narážky a výčitky. A oni plánovali, jak se jí zbavit jako starého nábytku.
A Lukáš poslechne. Samozřejmě že poslechne. Kdy ho naposledy neposlechl maminku?
Markéta se vrátila do pokoje. Lukáš pořád chrápal. Leh- la si, přikryla se dekou a čekala, až bude ráno.
V sedm vstala, oblékla se, sbalila si věci do tašky. Lukáš se probudil při šustění.
— Markét, co děláš takhle brzy?
— Jednu domů.
— Cože domů? Vždyť jsme chtěli zůstat až do večera.
— Chci domů. Hned.
Lukáš se posadil na postel, promnul si oči:
— Co se děje?
— Nic. Jen chci domů.
— A naši? Budou zklamaní.
Naši. Markéta vzala tašku:
— Pozdravuj je. Řekni, že mě bolela hlava.
— Pojedu s tebou.
— Není třeba. Zůstaň. Užij si čas s rodiči.
Vyšla z pokoje. V předsíni si oblékla bundu, vytáhla mobil. Zavolala taxi.
— Markétko, kam jdeš? — nakoukla z kuchyně Ivana. — Snídaně je hotová.
— Jednu domů. Děkuju za pohostinnost.
— Ale proč tak brzy?
Markéta se na ni zadívala. Namalované rty, udivené oči, pečující tón hlasu.
— Mám doma nějaké záležitosti.
Taxi přijelo za deset minut. Markéta si sedla na zadní sedadlo a zavřela oči.
Přítěž se vás zbavuje sama.
Doma si Markéta uvařila silný čaj a sedla si ke kuchyňskému stolu. Byt se jí zdál nezvykle tichý. Obvykle se vraceli večer, unavení, hned večeřeli a šli spát.
A teď je sobota, jedenáct dopoledne, a ona je tu sama.
Telefon zazvonil. Lukáš.
— Markét, dojela jsi v pořádku?
— V pořádku.
— Co to mělo být? Mamka říkala, že jsi byla nějaká divná.
Divná. Markéta se pousmála:
— Všechno je v pohodě. Jak se mají tvoji?
— Jo, dobrý… Hele, večer přijedu. Promluvíme si.
— Dobře.
Položila telefon a rozhlédla se kolem. Jejich byt. Tapety vybírali spolu, nábytek taky kupovali spolu. Jen ten první vklad zaplatili rodiče Lukáše. Takže podle jejich logiky byt není její.
Markéta vstala, přišla ke skříni a vytáhla složku s dokumenty. Oddací list, dokumenty k bytu. Všechno napsané na oba.
Další lež od té staré potvory.
V pondělí si vzala volno a vyrazila k právničce. Mladá holka kolem třicítky v džínách a svetru.
— Chcete se rozvést?
— Ano.
— Jsou ve hře děti?
— Ne.