— Nevím.
— A spory o majetek se očekávají?
Markéta se zamyslela.
— Možná.
— Pak to půjde přes soud. Podáme žádost, dostanete předvolání k jednání. Když manžel nebude souhlasit — proběhne víc stání.
— A když bude souhlasit?
— Půjde to rychleji. Tak měsíc a půl, dva a je hotovo.
Markéta vyplnila papíry a zaplatila soudní poplatek. Byl to zvláštní pocit — jako by shodila těžký batoh ze zad.
Večer přišel Lukáš v osm. Unavený, podrážděný.
— No, to byl den… Ivana mě celý den otravovala. Říká, že jsi na ni křičela.
— Nekřičela jsem.
— Tak co to bylo? Proč jsi tak vyjela?
Markéta mu položila před něj talíř s borščem.
— Lukáši, miluješ mě?
Zaskočil se.
— Co to je najednou za otázky?
— Prostě mě to zajímá. Miluješ?
— Samozřejmě že miluju. Jsme spolu patnáct let.
— To není odpověď. Patnáct let spolu můžou lidé být ze zvyku.
Lukáš položil lžíci.
— Markéto, co se děje? Dva dny jsi nějaká jiná.
— Odpověz mi na otázku.
— No… miluju. A co jako?
— A co bys řekl, kdyby ti rodiče navrhli rozvod?
Lukášova tvář se změnila. Sklopil oči.
— Nesmysly. Proč by to dělali?
— Ale kdyby to navrhli?
— Nenavrhli by.
— Lukáši, já se ptám — co bys TY řekl?
Dlouhá pauza. Lukáš žmoulal ubrousek v rukou.
— Markéto, proč tyhle řeči? Vždyť je mezi námi všechno v pořádku.
— „V pořádku“ není odpověď.
— Já nevím! — vstal od stolu. — Mám těch otázek dost. Před dvěma dny bylo všechno v normálu, a teď… Co se stalo?
Markéta také vstala.
— Nestalo se nic. Jen jsem si něco uvědomila.
— Co sis uvědomila?
— Že jsem patnáct let byla blbá.
Zašla do ložnice, vytáhla z šatníku složku s dokumenty. Vrátila se do kuchyně a položila na stůl žádost o rozvod.
Lukáš si ji přečetl a zbledl.
— Zbláznila ses?
— Naopak. Poprvé po dlouhé době přemýšlím jasně.
— Kvůli čemu? Kvůli mámě? Ale ona to nemyslí zle!
— Vím. Nemyslí. Jen si myslí, že jsem přítěž.
Lukáš ztuhl.
— Odkud to…
— Slyšela jsem vaši rodinnou poradu. V noci. V kuchyni.
— Markéto, to není tak, jak si myslíš…
— A jak je to teda?
Mlčel. Otáčel v rukou tu žádost a neříkal nic.
— Řekni aspoň něco, — Markéta si sedla naproti němu.
Lukáš položil žádost na stůl.
— Máma opravdu mluvila… o dětech. Že že prý zbývá málo času.
— A o přítěži mluvila taky?
— Markéto, je stará. Plácne občas blbosti.
— A co jsi jí na to řekl ty?
Lukáš si promnul čelo.
— Já… nic jsem neřekl.
— No právě. Jako vždycky.
Markéta vstala, nalila si čaj. Ruce se jí netřásly. Zvláštní — očekávala hysterii, slzy. A místo toho cítila klid.
— Patnáct let čekám, až je konečně postavíš do latě, — řekla. — Až mámě řekneš, že jsem tvoje manželka – a ne přechodná podnájemnice.
— Oni jsou prostě zvyklí všechno řídit…
— A ty jsi zvyklý poslouchat. A nutil jsi mě poslouchat taky.
Lukáš vyskočil.
— Já jsem nikoho nenutil! Jenom nesnáším hádky!
— Hádky? — Markéta se rozesmála. — Tomu se říká postavit se za manželku. Ale tys radši, abych mlčela a snášela.
— No a co teď? Minulost už nezměníš.
— Teď už není třeba nic dělat. Všechno už je hotové.
Lukáš popadl žádost.
— Nepodepíšu to!
— Nemusíš. Rozvedou nás přes soud.
— Markéto, vzpamatuj se! Kam půjdeš? Co budeš dělat?