„Nevím. Ale udělám to bez vás třech.“
Chodil po kuchyni a máchal rukama:
„To je šílenství! Rozbořit rodinu kvůli hloupým slovům staré ženy!“
„Rodinu?“ Markéta postavila hrnek. „Jakou rodinu, Lukáši? Kde vidíš rodinu?“
„No přece… žijeme spolu…“
„Žijeme. Jako sousedé ve spolubydlení. Ty pracuješ, já pracuju. Potkáváme se večer, koukáme na televizi. O víkendu jedeme k tvým rodičům, kde předstírám vděčnost za to, že mě snášejí.“
Lukáš si sedl.
„A co je na tom špatně? Normální život.“
„Pro tebe normální. Ale já už nechci být nikdo.“
Zazvonil telefon. Ivana.
„Neber to,“ požádal Lukáš.
Markéta zvedla sluchátko.
„Haló.“
„Markétko, miláčku! Je Lukáš doma? Chtěla jsem se zeptat, jak se máte.“
„Máme se dobře. Rozvádím se s vaším synem.“
Ticho. Pak:
„Co? Co to říkáš?“
„To, co jste chtěla slyšet. Zbavuji vás své osoby sama.“
„Markéto, nerozumím…“
„Pochopíte. Pozdravujte Petra.“
Položila telefon. Lukáš na ni zíral s děsem:
„Proč jsi jí to řekla?“
„A proč to tajit? Aspoň bude mít radost.“
Za půl hodiny se Ivana přiřítila. Vrazila do bytu bez zaklepání:
„Co se to děje? Lukáši, okamžitě mi to vysvětli!“
„Mami, teď ne…“
„Markéto!“ obrátila se k ní. „Co sis to vymyslela? Ses zbláznila?“
Markéta klidně seděla u stolu.
„Naopak. Našla jsem rozum.“
„Kvůli čemu? Lukáš ti ublížil?“
„Lukáš mě ignoroval. A vy jste plánovala, jak se mě zbavit.“
Ivana zrudla.
„Kdo ti tohle řekl?“
„Vy sama. V noci. V kuchyni.“
„Ty jsi poslouchala?“
„Chtěla jsem si nalít vodu. A slyšela jsem, jak mě nazýváte přítěží.“
Stařena se podívala na syna:
„Markétko, to sis vyložila špatně. Mám o Lukáše strach, je nešťastný…“
„Mami, dost,“ řekl najednou Lukáš.
Ivana se zarazila:
„Co dost?“
„Dost lží. Ano, chtěla jste, abychom se rozvedli. Ano, slyšel jsem to a mlčel. Jako vždycky.“
„Lukáši!“
„A teď se Markéta rozhodla sama. A udělala správně.“
Markéta se na manžela podívala překvapeně. Poprvé za patnáct let řekl matce pravdu.
„Ale je pozdě,“ dodala.
Lukáš přikývl:
„Chápu.“
Ivana pobíhala mezi nimi:
„Vy jste se zbláznili! Markéto, omlouvám se, jestli jsem řekla něco špatného!“
„Děkuji. Ale rozhodnutí už padlo.“
Za měsíc soud rozvedl manželství. Byt rozdělili napůl, Markéta svou část prodala Lukášovi. Peníze stačily na malý byt v jiné čtvrti.
Nový byt byl malý, ale světlý. Markéta postavila květiny na parapet, pověsila své obrázky.
Poprvé po mnoha letech dělala, co chtěla. Dívala se na filmy, které se jí líbily. Jedla, kdy chtěla. Nikdo nekritizoval její výběr.
Lukáš první týdny volal. Prosil, ať se vrátí, sliboval, že si s rodiči promluví. Markéta odpovídala zdvořile a stručně. Pak volání ustala.
Kamarádky se divily: jak mohla opustit zabezpečeného manžela? Markéta to vysvětlila jednoduše – ukázalo se, že peníze nenahradí úctu.
Ve čtyřiceti jednom roce začala nový život. Bez mlčenlivého tchána, bez jízlivé tchyně, bez ufňukaného manžela.
Těžké? Ano. Osamělé? Občas.
Ale poprvé po mnoha letech nebyla Markéta přítěží, ale sama sebou. A to stálo za všechno.