„Mlč! Marie, radši mě nenaštvi, nebo si to odskáčeš! Máma se sestrou potřebují auto a ty jim ho koupíš!“ zasyčel manžel.
Jaroslavova slova visela ve vzduchu kuchyně jako jedovatý oblak. Marie stála zády k němu u sporáku a cítila, jak jí něco uvnitř chladne. Nebolelo to, netrhalo ji to – prostě to tuhlo, měnilo se v ledové úlomky. Pomalu odložila naběračku. Polévka ještě tiše probublávala v hrnci, voňela koprem a česnekem, za oknem mrholil říjnový déšť a v jejím životě se právě odehrál neviditelný tektonický posun.
„Co jsi to řekl?“ Otočila se. Hlas měla tichý, ale pevný.
Jaroslav seděl u stolu, rozvalený na židli, a listoval v telefonu. Ani se na ni nepodíval. Čtyřicet dva let, vedoucí oddělení v obchodní firmě, oblek za třicet tisíc a drzý výraz ve tváři. Kdysi v tom muži viděla oporu. Teď viděla jen nehoráznost.
„Slyšela jsi mě. Moje máma jezdí už třicet let jedním autobusem. Natálie je těhotná, taky potřebuje dopravu. Ty spravuješ peníze, tak to koupíš.“
Marie se pousmála. Zvláštní – jako by se jí hroutil svět, a ona se přitom pousměje.
„Jakými penězi, Jaroslave? Těmi, co vydělávám v salónu? Šedesát hodin týdně, nohy mě bolí, klientky rozmazlené – ale to jsou moje peníze.“
„Naše,“ konečně odtrhl oči od obrazovky. Oči měl studené, jako cizí člověk. „Jsme přece rodina. Nebo jsi zapomněla?“
Sedmnáct let manželství. Dvě děti – Martin na univerzitě, Tereza v deváté třídě. Byt na hypotéku, kterou táhla napůl s ním. Její boty velikosti třicet sedm byly ochozené mezi prací a domovem, její ruce voněly po krémech a lacích, její záda bolely každý večer. A on tu takhle sedí a říká „koupíš“.
„Nezapomněla,“ Marie vypnula sporák. „Jen si nevzpomínám, že by se tvoje rodina někdy ptala, co potřebuju já.“
Jaroslav vstal. Vysoký, ramenatý – dřív se vedle něj cítila v bezpečí. Teď jen viděla, jak se snaží uplatňovat svou velikost jako nátlak.
„A je to tady,“ přešel k oknu, zapálil si, i když ho prosila, aby v bytě nekouřil. „Zase ty tvoje křivdy. Máma je starší žena, Natálie má brzy rodit…“
„Natálii je dvacet osm, má manžela – ať se postará on! A tvojí mámě už tři roky každý měsíc posílám deset tisíc ‚na léky‘, a přitom je zdravější než já!“ zvedl se v ní horký vztek, prorážel led zevnitř.
„Neopovažuj se takhle mluvit o mojí matce!“
Teď to přišlo – zlomový moment. Marie to poznala podle toho, jak se změnila atmosféra místnosti. Jako by vzduch ztěžkl.
„Jdu pryč,“ svlékla zástěru a pověsila ji na háček u dveří. „Boršč je na sporáku. Ohřeješ si ho sám.“
„Kam to jako jdeš?“ Jaroslav se vrhl ke dveřím, ale Marie už si navlékala bundu. Ruce se jí třásly, ale zip zvládla.
„Na vzduch. Potřebuju si něco promyslet.“
„Marie!“
Neotočila se. Dveře práskly, seběhla po schodech dolů a už byla venku – mokrá, tmavá ulice voněla podzimem a svobodou.
Marie šla rychle, aniž by věděla kam. Minula malý obchod s potravinami, kde obvykle nakupovala v pátek. Prošla kolem zastávky, kde se každé ráno tísnili lidé se stejně unavenými tvářemi. Město v dešti vypadalo jinak – rozmazaně, nereálně, jako ve filmu. Lampy se odrážely v kalužích, auta šustila koly po mokrém asfaltu, z otevřených dveří kavárny se linula hudba.
Zastavila se u výlohy klenotnictví. Zlaté řetízky, náramky, prsteny – to všechno se třpytilo pod zářivými světly. Kdy vůbec naposledy dostala nějaký dárek? K narozeninám jí Jaroslav podal obálku s penězi — „kup si, co chceš“. Koupila Tereze tenisky a Martinovi nový batoh.
Mobil zavibroval. Jaroslav. Marie hovor odmítla.
Musela jít dál. Do obchodního centra – tam je teplo, světlo, dá se sednout si s kávou ve food courtu a urovnat si myšlenky. Minibus tam dojela rychle. Marie vstoupila do obrovského sálu, kde to vonělo popcornem a novotou, kde se lidé míhali s taškami a usmívali se.