Cizí život. Lehký, bezstarostný – takový, jakým ten její už dávno nebyl. Velmi dávno.
Vyšla do třetího patra, koupila si cappuccino a posadila se k oknu. Za sklem se třpytil večerní město. Telefon znovu ožil – tentokrát psala tchyně: „Marie, Jaroslav mi všechno řekl. No proč se chováš jak malá? Vždyť jsme rodina. Natálie to auto opravdu potřebuje, miminko je už brzy…“
„Miminko.“ Marie má dvě děti, ale nikdo je nikdy nenazýval miminky. Její děti – to je její odpovědnost, její probdělé noci, její peníze za doučování a kroužky.
Káva chladla. V hlavě se jí skládal zvláštní obraz: sedmnáct let žila správně. Pracovala, vydržela, investovala do všech, mlčela. A co za to dostala? Příkaz, aby koupila auto lidem, kteří ani pořádně nikdy neřekli děkuju.
— Jejda, promiňte! — někdo zavadil o její kabelku, ta spadla. Marie ji zvedla a automaticky se usmála na neznámou dívku.
A pak ji napadlo: kdy jsem se naposledy usmála neautomaticky?
Domů se Marie vrátila kolem desáté. Klíč se v zámku zlehka otočil, ale Jaroslav stejně uslyšel. Seděl v obýváku, televize byla zapnutá, ale nedíval se. Jen čekal.
— Už jsi tady, — zvedl se a Marie hned pochopila: teď to bude horší než ráno.
— Jaroslave, jsem unavená. Nechme to na zítra…
— Zítra? — udělal krok k ní, obličej rudý, oči plály. — Udělala jsi ze mě před mámou kašpara! Volala a brečela! Říkala, žes na ni byla hrubá!
— Dneska jsem s ní vůbec nemluvila, — řekla Marie, zouvala si boty a pečlivě je postavila ke zdi. Nohy měla rozbolavělé z chození.
— Nelži! Položila jsi jí to! Moje matka s tebou chtěla mluvit v klidu, a ty…
— Jaroslave, přestaň. Prosím. Oba jsme naštvaní, unavení. Pojďme to nechat na ráno…
— Ne! — udeřil pěstí do opěradla gauče. — Teď si to vyříkáme! Vezmeš si půjčku a koupíš auto! Jasné?!
Marie pomalu vydechla. Podívala se na toho muže – otce svých dětí, člověka, se kterým strávila skoro dvacet let. A vůbec ho nepoznávala.
— Půjčku si brát nebudu, — řekla tiše.
— Jak to, že nebudeš?! — Jaroslav zrudl ještě víc. — Ty ses úplně zbláznila?! Co jsem ti řekl?!
— Slyšela jsem. Ale půjčku si nevezmu. Už mám hypotéku, půjčku na Martinovu univerzitu. Další už neutáhnu.
— Utáhneš! — přistoupil těsně, tyčil se nad ní. — Budeš víc pracovat! Vezmeš si víc směn! Moje matka celý život…
— Tvoje matka, tvoje matka! — Marie zvedla hlas a Jaroslav na vteřinu ztratil rovnováhu. — A já co?! Jsem snad někdo?! Pracuju šedesát hodin týdně! Bolí mě záda tak, že večer se nemůžu narovnat! Moje děti mě skoro nevidí, protože jenom makám! A na co?! Na tvoji matku, na tvoji sestru, na tvoje nároky?!
— Mlč už! — zakřičel. — Neopovažuj se takhle mluvit! Jsi moje žena! Máš povinnost!
— Povinnost? — Marie cítila, jak v ní definitivně něco prasklo. Drát, který držel konstrukci jejich manželství, se úplně roztavil. — Povinnost snášet hrubost? Povinnost makat na tvoje příbuzné? Povinnost držet hubu?
— Ano! — chytil ji za ramena a zatřásl s ní. — Ano, máš! Protože jsi moje žena! Jsme rodina!
Marie se vytrhla. Srdce jí bušilo tak, že jí tepalo ve spáncích.
— Nesahej na mě.
— A co? — v jeho hlase zaznělo něco nového. Hrozba. Opravdová, nepřikrytá. — Co mi uděláš? Marie, už mě štveš. Říkám ti to naposled: zítra půjdeš do banky, zařídíš půjčku a koupíš mámě auto. A jestli ne – rozvedu se s tebou.
To slovo viselo mezi nimi, těžké a konečné.
— Cože? — Marie nevěřila vlastním uším.
— Cos slyšela, — Jaroslav si založil ruce na prsou. — Rozvedu se. Byt je můj, psaný na mne. Děti zůstanou se mnou. A ty můžeš jít, kam chceš. Třeba ke své drahocenné práci. Můžeš tam i přespávat.
— Zbláznil ses, — zašeptala.
— Ne, ty ses zbláznila! — opět se k ní přiblížil. — Myslíš, že jsi nenahraditelná? Myslíš, že bez tebe to nezvládneme?