Vyplatit peníze nemohl. Jak se ukázalo, žádné neměl. Celý jeho vychvalovaný plat padal na drahé restaurace se spolupracovníky, na auto, na nekonečné „potřeby“ matky a sestry.
„Takže prodáme byt,“ řekla Marie pevně.
Jaroslav se na ni díval s nenávistí:
„Vždycky jsi byla mrcha. Jen jsi to uměla dobře skrýt.“
„Ne,“ Marie se na něj poprvé po rozvodu usmála. „Jen jsem přestala být pohodlná.“
Byt prodali za dobrou cenu. Marie si koupila dvoupokojový byt ve stejné čtvrti — pro sebe a Terezu. Martin studoval na univerzitě, bydlel na koleji, ale věděl, že doma ho vždycky čekají. Zbyly peníze na rekonstrukci a dokonce se jí podařilo něco ušetřit.
Jaroslav zmizel z jejich života hned po soudu. Zavolal za týden, hlas měl naštvaný:
„Odlétám na sever. Našel jsem práci, plat dvakrát vyšší. Budu tam bydlet.“
„Dobře,“ řekla Marie. „Hodně štěstí.“
„Děti…“
„Děti zůstávají se mnou. Ale můžeš je navštívit. Pokud budeš chtít.“
Nechtěl. Odjel za tři dny. A o týden později za ním vyrazila jeho matka spolu s Natálií a novorozeným dítětem. Tchyně zavolala Marii před odjezdem:
„Zničilas naši rodinu! Kvůli tobě můj syn odjíždí na druhý konec světa!“
„Kvůli mně?“ pousmála se Marie. „To kvůli vám přišel o rodinu. Vy jste ho vychovala takového — jako sobce, co pořád jen bere. Tak si jeďte za ním. Žijte z jeho platu, když je tak skvělý. Jen víte, co je zajímavé?“
„Co?“ zasyčela tchyně.
„Na severu je drahý život. Opravdu drahý. Nájem je trojnásobný, jídlo třikrát dražší než v Praze. A navíc je tam půl roku tma, zima a šílená nuda. Tak hodně štěstí.“
Položila telefon a už nikdy té ženě nezvedla.
Uteklo půl roku.
Marie stála u okna svého nového bytu a pila ranní kávu. Za oknem bylo jaro — živé, hlučné, provoněné šeříkem. Tereza se chystala do školy, něco si pobrukovala pod nosem. Martin přijel včera na víkend a přivezl dívku — milou studentku s chytrýma očima.
„Mami, seznam se, tohle je Alena.“
Marie pozorovala, jak se její syn na tu dívku dívá, a viděla: úctu. Péči. Rovnost. Možná ho přece jen něco naučila správně.
V salónu se dařilo. Marie dokonce přijala dvě učnice — holky z učiliště, které snily o tom stát se manikérkami. Učila je trpělivě, večer po práci. Předávala jim nejen dovednosti, ale i víru: že se dá žít vlastní prací. Že člověk nemusí být závislý. Že může. Může.
A předevčírem se stalo něco zvláštního. Zašla do knihkupectví — jen tak, podívat se. Už dlouho si nekoupila knihu pro sebe, pořád neměla čas. A narazila na sbírku poezie. Otevřela ji náhodně a přečetla:
„Myslela jsem si, že se tomu říká žít. Ukázalo se, že se tomu říká snášet.“
Stála uprostřed obchodu a plakala. Tiše, aby si nikdo nevšiml. Protože to bylo o ní. O celém jejím dřívějším životě.
Knihu si koupila. Přinesla domů. Položila na noční stolek.
Večer se Tereza zeptala:
„Mami, jsi šťastná?“
Marie se zamyslela. Je šťastná? Nemá muže. Ale taky nemá někoho, kdo by ji denně ponižoval. Má skromný byt. Ale může si pověsit jakékoliv obrazy, vymalovat zdi jakoukoliv barvou, pozvat hosty nebo ně — jak chce. Nemá drahé auto. Ale má svobodu probudit se a vědět: dnešní den patří jí.
„Víš, zlatíčko,“ objala dceru kolem ramen, „nevím, jestli jsem šťastná. Ale vím něco jiného: konečně opravdu žiju.“
Tereza se k ní ještě víc přitiskla.
A na telefonu přišla zpráva od Jaroslava. První po půl roce: „Marie, mýlil jsem se. Můžeme si promluvit?“
Marie se podívala na displej. Pak zprávu smazala. Neodpověděla.
Do okna zavál teplý vítr, rozvlál záclony. Dole si hrály děti, smály se. Život šuměl, plynul, zval kupředu.
A Marie si pomyslela: je tak osvobozující umět říct „ne“. To malé slovo jí otevřelo celý nový svět. Svět, v němž se dá dýchat s plnými plícemi.
Dopila kávu a usmála se. Jen tak. Ne ze zdvořilosti, ne ze zvyku — ale protože chtěla.
A to byl opravdový zázrak.