„Kdo si myslíš, že jsi, že budeš rozkazovat v mém domě?!“ ječela na Marii její macecha Zdeňka. „Řeknu to otci a on tě prostě vyhodí! To sis teda dovolila moc!“
„Ve skutečnosti je tohle můj dům,“ odpověděla Marie klidně. „Dědila jsem ho po mamince. A vy tu nemáte co dělat. Sbalte si věci a odejděte hned teď.“
„Přemysli, Přemysli! Ta šílená mi tu nadává a vyhazuje mě z domu!“ zaječela macecha. „Okamžitě s tím něco udělej! Takové chování nehodlám trpět!“
Mariini rodiče se rozvedli, když jí bylo deset let. Pro holčičku to nebyla žádná tragédie.
Naopak – v bytě zavládly klid a ticho namísto neustálých hádek. A mamince se najednou začalo nebývale dařit.
Spolu se svými kamarádkami rozjela úspěšné květinářství. Obchod s květinami v jejich podání nezahrnoval jen vázání kytic, ale také výzdobu svatebních oblouků a banketních sálů.
Šlo jim to dobře – po třech letech si ženy koupily vlastní skleníkové hospodářství. Navázaly dodávky vzácných druhů a odrůd rostlin ze zahraničí. Začaly se věnovat i zahradní architektuře.
Když Marie končila školu, už bydlely v domě za městem a žily sice ne přepychově, ale velmi spokojeně.
Marie se rozhodla studovat veterinární lékařství – maminka ji sice nenutila pokračovat v jejím podnikání, přestože si to přála, ale dceřiny vášně respektovala.
Marie totiž odmalička ráda pečovala o zvířata. Měli doma kočky, psy, dokonce i štíra. Maminka jí sny nedrtila.
A pak jí diagnostikovali rakovinu. Krásná, mladá žena vyhasla během několika měsíců.
Marie, tehdy ještě nezletilá, se stala dědičkou podílu v podniku, domu i bankovním účtu.
Aby nezůstala dcera sama, otec se za ní přestěhoval do domu. A zůstal. Marie pak změnila obor a začala se věnovat zahradní architektuře.
V rodinné firmě převzala právě tu oblast, kterou vybudovala její matka. Pokračovala v její práci na její památku.
S otcem měli hezký vztah. I on měl zvířata velmi rád. A Marie se děsila představy, že by zůstala sama. Přestože už bylo dávno po její plnoletosti, a otec by mohl klidně zase odejít.
Pravdou ale je, že za těch sedm let od smrti bývalé manželky Přemysl ani jednou nenaznačil, že by chtěl odejít. Současné uspořádání mu plně vyhovovalo.
Na pokoj v městském bytě si Mariin otec vzpomínal s odporem. Už roky ho pronajímal nenáročným studentům a získával z něj tak slušný vedlejší příjem.
Když se otec rozhodl vydat s kamarády z mládí na výlet do svého rodného města, měla Marie radost. Táta už skoro nikam nechodil a nikam necestoval bez ní.