„A kdo jsi ty, že mi budeš rozkazovat?“ rozčilila se Monika. „Vůbec tu bydlíš jen tak napůllegálně. Řeknu Přemyslovi, že tu vyvoláváš hádky.“
„Opravdu? To je zajímavé. Vlastně je tohle můj dům,“ oznámila šokované Monice Marie, „a auto, ve kterém jezdí táta, je taky moje.“
„Lžeš!“ vykřikla Monika. „Máma říkala, že bohatý je Přemysl. Ty si jen hraješ na důležitou. Tak si nás zkus vystěhovat – schválně, co z toho bude!“
Místo pokračování hádky se Marie zamyslela nad tím, jak dobře je vlastně právně chráněná.
S touto otázkou se vydala za přítelem své maminky a zároveň svým právníkem, Šimonem. Ten se od počátku staral o věci jejich firmy. A pomáhal Marii i s dědictvím.
„Šimone, prosím tě, jsem opravdu jediná maminčina dědička?“
„Ano, jistě, s tvým tátou byli už dávno rozvedení. A jinou rodinu nemáte,“ odpověděl.
„A kdyby se mi něco stalo? Komu to všechno připadne?“ vyptávala se Marie dál.
„Ale no tak, Maruško, zatlač tyhle chmury z hlavy,“ odpověděl přítel její maminky.
„Je to pro mě důležité. Chci napsat závěť. Chci, aby všechno zdědil jeden útulek pro zvířata a podíl ve firmě aby získaly Lenka a Jitka. Zakládaly to s mamkou, přijde mi to fér.“
„Marie, to je takhle vážné? Dobře, pojďme tu závěť sepsat,“ přikývl Šimon.
Opravdu pak spolu vyřídili potřebné dokumenty. Večer se Marie rozhodla rodině oznámit, co udělala.
„Tati, máš pro jistotu napsanou závěť?“ zeptala se otce, který seděl v obýváku s macechou a jejími dcerami.
„Chceš snad otce pohřbívat zaživa?“ zaječela Zdeňka, a hned vyvolala hádku.
„Ne, jenom jsem si taky nechala sepsat závěť. Napadlo mě, že když máma umřela tak brzy, nic není jisté.“
„A kdo to všechno jako dostane?“ zeptala se zvědavě Zdeňka.
„Zvířecí útulek a maminčiny kamarádky, se kterými zakládala podnikání,“ odpověděla Marie. „Táta je muž, připadalo by mi hloupé myslet si, že bude chtít přijímat nějaké moje dary.“
Otec její slova nijak neokomentoval. Ale v obličeji se mu něco změnilo. Za pár dní pak Marie přistihla otce, jak uklízí maminčiny portréty a rodinné fotografie do skříně.
„Tati, co to děláš?“ vyjela na něj Marie. „To jsou přece maminčiny fotky! Dej je zpátky!“
„Já mu řekla, ať ty staré zaprášené obrázky schová,“ vstoupila do obýváku Zdeňka. „Tvoje matka je dávno pryč. Máme žít přítomností.“
Následoval výbuch hádky. Macecha očividně nechápala, nebo nevěděla, že dům patří Marii. Chovala se otřesně. Otec ji jen stěží uklidnil a pak přišel za dcerou do jejího pokoje, aby si promluvili.