„– Vy jste se úplně zbláznili? Co tu pohledáváte?!“ – vyprskla Tereza, když vpadla do bytu.
„Nehysterči, jen se tu chvíli zdržíme,“ odsekla drzým tónem Martinova sestra.
Tereza se rychle drápala po schodech nahoru, táhnouc za sebou kufr. Služební cesta byla vyčerpávající a její jedinou touhou byl horký sprchový proud a vlastní postel. Jakmile klíč cvaknul v zámku, a dveře se otevřely, okamžitě pocítila, že něco není v pořádku.
V předsíni se vznášel cizí parfém.
Ztuhla a naslouchala. Z kuchyně se ozvalo tiché cinknutí – jako když lžička narazí o hrnek.
„Martine?“ oslovila ho opatrně, ale odpovědí jí bylo ticho.
Vstoupila dál a srdce jí začalo divoce bušit.
U kuchyňského stolu seděla Šárka, manželova sestra, a s naprostým klidem si míchala cukr do kávy. Na Terezu se ani nepodívala.
„Co děláte v mém bytě?“ Terezin hlas se zachvěl.
Šárka pomalu vzhlédla a chladný úšklebek jí zkřivil rty.
„Nebudeme tu dlouho.“
Tereza měla pocit, jako by pod ní zmizela zem.
„Kde je Martin?“
„Má práci.“
„Tohle je nějaký vtip?!“ O krok postoupila. „Jak jste vůbec přišli na to, že se můžete jen tak nabourat do mého domova?“
Šárka znuděně usrkla kávy a postavila šálek na stůl.
„Tvůj domov? Zlato, něco jsi nepochopila.“
Tereza se musela opřít o roh stolu, aby neomdlela. V hlavě jí znělo: Co se to děje?
Vytáhla telefon a volala manžela.
Zvonění. Zvonění. Zvonění.
„Martine, okamžitě mi zavolej zpátky,“ zašeptala do záznamníku.
Šárka se ušklíbla.
„Zbytečné.“
Tereza ji neposlouchala. Vběhla do ložnice – a tam se jí zastavil dech.
Její věci byly naházeny do černých pytlů na odpadky. Ve skříni viselo cizí oblečení. Na nočním stolku ležely neznámé náušnice.
A pak – na komodě – ležel papír.
Úřední formulář.
Žádost o rozvod.
S podpisem.
S jejím podpisem.
Jenže ona ho nikdy nepodepsala.
Tereza ho zvedla roztřesenou rukou. Oči jí klouzaly po větách: „souhlasím s rozvodem… nemám žádné nároky… rozdělení majetku…“
Poslední stránka. Podpis. Písmo odpovídalo – ale byla si jistá, že ho nikdy nepsala.
Za ní se ozvalo tiché odkašlání.
„Tak chápeš?“ stála ve dveřích Šárka s rukama založenýma na prsou.
„To je padělání,“ šeptla Tereza ochraptěle. „Já nikdy…“
„Martin říkal, že jsi to podepsala před odjezdem. Jen sis to nepamatovala.“
„Lžeš!“
Tereza přiskočila k šuplíku, kde obvykle držela doklady. Byl prázdný.
„Kde jsou moje papíry?!“
„Klid,“ přistoupila blíž Šárka. „Nechceš přece dělat scénu, že?“
„Chci vědět, co se tu sakra děje!“
Šárka si povzdechla, jako by mluvila s nechápavým dítětem.
„Jednoduché. Už nejsi manželka. Už nejsi paní domu. Za měsíc se odstěhuješ.“
Terezu zamrazilo po páteři.
„A kam bych se jako měla přestěhovat?“
„Kamkoliv chceš.“
„Toto je můj byt!“
„Ne,“ usmála se Šárka. „Je to Martinův byt.“
Tereza se vrhla ke skříni, kde byly uschovány dokumenty o vlastnictví. Šanon zmizel.
„Kde je smlouva?!“
„U právníka.“
„Jakého právníka?!“
„U toho, který Martinovi všechno pěkně zařídil.“
Tereza si chytila hlavu. Spánky jí bušily.
„To není možné… Ten byt jsme kupovali společně!“
„Papíry mluví jinak.“
V tu chvíli se zámek v předsíni otočil.
Obě se otočily.
Ve dveřích stál Martin.
„Terezo…“ vypadal unaveně. „Přišla jsi dřív.“
„Vysvětli mi, co to má znamenat?!“ Terezin hlas přešel do zvýšeného tónu.
Muž pohlédl na Šárku, pak pomalu zavřel dveře.
„Promluvme si v klidu.“
„V klidu?! Zfalšoval jsi můj podpis! Vyhodil jsi mě z mého vlastního bytu!“
„Nikdo tě nevyhazuje,“ pohladil ji po tváři. „Jenom… se všechno změnilo.“
„Co se změnilo?!“
Mlčel.
Šárka tiše řekla:
„Řekni jí to.“
Martin zaťal pěsti.
„Podal jsem žádost o rozvod.“
Ticho mezi nimi bylo jako těžká přikrývka.
„Proč?“ zašeptala Tereza.
Muž se jí nepodíval do očí.
„Protože už tě nemiluju.“
Ta slova ji bodla jako nůž.
„Kdy…“ Tereza polkla. „Kdy ses tak rozhodl?“
„Před měsícem.“
„A místo toho, abys mi to řekl do očí, radši jsi to zfalšoval?“
„Bylo to jednodušší.“
Tereza se náhle ostře zasmála. Hořce, hystericky.
„Jednodušší. Samozřejmě.“
Pohlédla na Šárku, na Martina, na cizí tašku v předsíni.
„A ona v tom hraje jakou roli?“
Martin sklopil oči.
„Šárka pomáhá… zařídit všechno.“
„Takže jste to všechno domluvili beze mě.“
„Terezo…“
„Je mi to jasné.“
Otočila se, popadla jeden z pytlů se svými věcmi a zamířila ke dveřím.
„Kam jdeš?“ zavolal za ní Martin.
„Pryč odsud. Když už jsi mě tak spěchal vykopnout.“
Dveře za ní zabouchla s takovou silou, až se otřásla stěna.
Ledový listopadový vítr jí udeřil do tváře, ale sotva to vnímala. V uších jí hučelo a na hrudi jí hořela zloba. Kráčela po ulici automaticky, v ruce svírala telefon.
Musím najít právníka. Okamžitě.
O čtyřicet minut později seděla naproti unaveně působícímu muži, který pomalu procházel kopie dokumentů.
„Tvrdíte, že jste nedala souhlas k rozvodu?“
„Ano! Je to padělek!“
„Hm…“ právník poklepal prstem na papíry. „Ale je tu notářské ověření.“
„Jak je to možné?!“