— Jak je to možné?!
— Pokud byl do toho zapojen i notář… nebo pokud je ten podpis skutečně váš, jen si to nepamatujete…
— Nejsem blázen! Na to bych si pamatovala!
Advokát si sundal brýle a unaveně si promnul oči.
— Terezo, bez grafologického posudku nic neprokážeme. A jeho zpracování trvá týdny…
— Já nemám týdny! Už mi vyházeli všechny věci!
— Je tu ještě jedna věc… — odsunul papíry stranou. — Podle dokumentů je byt napsán výhradně na jméno vašeho manžela.
Tereza ztuhla.
— Ale… to není možné. Kupovali jsme ho společně, jako manželé!
— V katastru je jako jediný vlastník uveden Martin Sokolov.
— To je podvod!
— Máte kupní smlouvu? Nebo doklady o splátkách?
Tereza horečně začala prohledávat telefon.
— Tady! — podala ho advokátovi. — Platby ze mě na splácení hypotéky!
Advokát si povzdechl.
— To je jen nepřímý důkaz. Pokud vaše jméno není v listu vlastnictví…
Vtom Terezin telefon zavibroval. Bankovní notifikace.
„Převedeno 1 850 340 Kč z vašeho účtu. Dostupný zůstatek: 4 672 Kč.“
— Co… — hlas se jí zlomil. — Co to je?!
Ihned volala manželovi. Zase jen vyzvánění.
— Vybral náš společný účet… — zašeptala.
Advokát svraštil čelo.
— Společné úspory?
— Ano… vlastně ne! Je to můj osobní účet, ale…
Vtom si vzpomněla. Před rokem ji Martin přemluvil, aby podepsala plnou moc — „pro jistotu, kdyby se ti něco stalo“.
— Měl přístup…
Před očima se jí zatmělo. Tereza se zachytila rohu stolu.
— Je konec…
— Ne tak docela — advokát se náhle narovnal. — Pokud se prokáže padělání podpisu, je to trestný čin.
— A jak dlouho by to trvalo?
— Měsíce.
Tereza si zakryla obličej v dlaních.
— Kde teď budu bydlet? Z čeho?
— Máte nějaké příbuzné?
— Máma bydlí v jiném městě…
Náhle se narovnala.
— Výživné? To snad musí platit…
Advokát zavrtěl hlavou.
— Podle těch dokumentů jste se dobrovolně vzdala všech nároků.
Tereza vyskočila tak prudce, až se jí zatočila hlava.
— Takže to celé bylo naplánované…
— Bohužel to tak vypadá.
Tereza nacpala papíry zpět do tašky.
— Děkuji. Ještě… si to promyslím.
Venku už se setmělo. Tereza stála před právní poradnou a netušila, kam jít. V kapse měla jen mobil, pas (který zázrakem měla ještě z pracovní cesty) a 4 672 korun.
Telefon se opět rozechvěl. Neznámé číslo.
— Haló?
— Terezo? — ženský hlas. — Tady Nela z realitní kanceláře. Potvrzujete zítřejší prohlídku bytu?
Tereza ztuhla.
— Jakou prohlídku bytu?
— Ulice Gagarinova 42, pan Sokolov podepsal kupní smlouvu. Jste spoluvlastnice?
Tereza pomalu spustila telefon.
Nejenže ji vyhodili z domova. Chtěli vymazat celý její život.
Před očima jí potemnělo. Udělala krok — ale někdo ji chytil za ruku.
— Dávejte pozor! — podržel ji cizí muž. — Je vám něco?
Tereza na něj zírala prázdným pohledem.
— Ano. Je mi strašně.
Vysvobodila se a rozešla se, aniž by věděla kam.
Někde v tomhle městě žil muž, který ještě včera přísahal, že ji miluje.
A teď jí v hlavě zněla jen jedna jediná otázka:
Jak to mohl udělat?
Tereza bloumala nočním městem, nevnímala čas ani chlad. Nohy ji zanesly k tomu starému parku, kde se s Martinem často procházeli v prvních letech. Posadila se na ledovou lavičku a vytáhla mobil.
Baterie – 7 %.
Otevřela cloudové úložiště. Přihlášení… heslo… „Chybné heslo.“ Znovu — totéž.
— Do háje!
Změnil jí všechna hesla. Všechna.
Ale v kapse kabátu měla starý telefon, který si vždy brala jako záložní na pracovní cesty. Tereza ho rozechvělými prsty vytáhla a zapnula.
Staré zprávy. Fotky.
Procházela konverzace s Martinem za poslední měsíce.
— Všechno bylo v pořádku… — zašeptala. — Ještě tak nedávno…
Pak otevřela galerii.
Fotky z poslední společné dovolené. Martin ji objímá, oba se smějí. Teprve před třemi měsíci.
— Kdy jsi přestal… mě milovat?..
Náhle si všimla podivného screenshotu v jednom z alb. Datum — před dvěma týdny.
Byl to úryvek z konverzace.
Šárka: „Kdy už konečně vypadne z našich životů?“
Martin: „Brzy. Všechno je připraveno.“
Tereza nevěřícně zírala na displej.
— Co… co to je?
Nepamatovala si, že by tu konverzaci kdy uložila.
Rolovala dál. Ještě jeden.
Martin: „Doklady máme. Notář je náš člověk.“
Šárka: „A když začne protestovat?“
Martin: „Nebude. Vím, jak ji zlomit.“
Tereza náhle vyskočila z lavičky.
— Bože můj…
Přepnula na výpis hovorů. Za poslední měsíc — desítky hovorů mezi Martinem a Šárkou. Více, než měl s ní, Terezou.
Náhle mobil zavibroval. Máma.
— Haló?
— Terezo, kde jsi?! — úzkostný hlas. — Martin mi právě volal, jestli nejsi u mě!
— Co říkal?
— Že jste se pohádali a tys utekla… Prý má o tebe strach!
Tereza se trpce rozesmála.
— Mami, podal žádost o rozvod. Zfalšoval můj podpis. Vyhodil mě z bytu.
— Cože?! — matka vykřikla. — Ale… říkal…
— Lhal. Každé slovo.
— Okamžitě přijeď ke mně!
— Ne. — Tereza pevně sevřela telefon. — Zůstanu tady.