— Netelefonuj se z toho — ozvalo se ze sluchátka.
Ukázala si displej.
Baterie — 3 %.
Jedna šance.
Otevřela mapu a zadala adresu notářky, která ověřila ten „jeho“ podpis. Pěšky dvacet minut.
— Naše notářka… — zašeptala.
Telefon zhasl.
Tereza se zhluboka nadechla ledového vzduchu a vykročila.
Nebyla už ta naivní žena.
Teď šla do boje.
Tereza stála u zrcadla na toaletě nonstop kavárny, kam se uchýlila jen proto, aby se dala dohromady. Kruh pod očima, rozcuchané vlasy — sotva se poznávala. Z kabelky vytáhla diktafon, který si právě koupila, a zkontrolovala baterii.
— Musí fungovat… musí to fungovat…
Zavolala Šárce. Zvedla to po pátém zazvonění.
— Tak co, rozmyslela sis to? — zaznělo posměšně z hlasu manželovy sestry.
— Chci si vzít svoje věci — řekla Tereza klidným hlasem. — Přinejmenším doklady.
— Přijď zítra. Přes den. Martin bude v práci.
— Přijdu dnes. Za hodinu.
— Slyšelas, co jsem řekla?..
— Jinak přijdu s policií. Mám právo vzít si svoje osobní věci.
Ticho.
— Dobře. Přijď.
Přesně ve 21 hodin stála Tereza před dveřmi svého — ne, už ne svého — bytu. V ruce svírala ten starý klíč, který u ní Martin jednou zapomněl v kabelce.
Dveře otevřela Šárka.
— Rychle a bez scén, domluveno?
Tereza beze slova vešla. Místnost byla cítit cizím parfémem a jídlem, které ona sama nikdy nevařila.
— Kde je Martin?
— Šel něco zařídit.
Tereza zamířila do ložnice — a to, co uviděla, ji zasáhlo jak rána pěstí. Na stěně už visely společné fotografie Šárky a Martina. Jako by ti dva byli pár odjakživa.
— Nezdržuj nás — zastavila se za ní Šárka, s rukama v bok.
Tereza otevřela skříň a začala si do tašky balit zbytek svých věcí. V tom jí padl zrak na telefon ležící na nočním stolku — Martinův telefon.
— Nechal ho tady…
— Nešahej na to! — Šárka vykročila vpřed.
— Potřebuju svoje staré číslo — Tereza popadla mobil. — Přenesu ho na novou SIMku.
Odešla do předsíně a tvářila se, že prochází nastavení. Ve skutečnosti její prsty běžely jako blesk:
Otevřít zprávy… najít konverzaci se Šárkou… screenshoty… poslat sama sobě…
— Co tam vyvádíš?! — Šárka jí vyrvala telefon z ruky.
— Hotovo — Tereza sáhla do kapsy a nahmátla: nahrával diktafon všechno?
Šárka si ji nedůvěřivě přeměřila.
— Něco chystáš.
— Jen si beru, co je moje.
— Tvoje? — Šárka se rozesmála. — Ty nemáš nic. I tuhle kabelku ti koupil Martin.
Tereza cítila, jak se v ní rozlévá vztek.
— Proč? — zeptala se tiše. — Proč mi tohle děláš?
Šárka pomalu přistoupila blíž.
— Protože sis ho nezasloužila. Protože já ho znám od malička. Protože… — pousmála se vítězně — i on to konečně pochopil.
Tereza sevřela ruce v pěst.
— Vy… vy dva…
— Cože, až teď ti to dochází? — Šárka se rozesmála. — Ano, vždycky jsme se milovali. Ty jsi byla jen přechodná hloupost.
V té chvíli zazvonil zvonek.
Šárka překvapeně pozvedla obočí a šla otevřít dveře.
Tereza zůstala sama v ložnici. Měla necelou minutu.
Přiběhla k nočnímu stolku, kde ležely papíry, a horečně je začala fotit:
Kupní smlouva… pojištění… co ještě…
— Terezo?! — ozval se vztekle Šárčin hlas z předsíně. — Lhala jsi! Řekla jsi, že nezavoláš policii!
Tereza se zvedla a ve dveřích spatřila dva policisty.
— Já je nezavolala…
— Tahle paní tvrdí, že jí zadržujete osobní věci — řekl službukonající důstojník.
Šárka zrudla.
— To není pravda…
— Všechno v pořádku — Tereza zvedla tašku. — Už jsem si sbalila, co jsem potřebovala.
A prošla kolem ohromené Šárky, rovnou k policistům.
— Děkuji, že jste přišli. Jsem připravená jít.
Venku se jí jeden z policistů zeptal:
— Máte kam jít na noc? Můžeme vás někam odvézt…
— Není třeba, děkuji. Mám kam jít.
Jakmile policejní auto odjelo, Tereza vytáhla telefon a zkontrolovala odeslané soubory.
Všechno tam bylo.
Důkazy.
Přiznání.
A teď — plán pomsty.
Tři dny bydlela v levném hotelu a téměř nevycházela z pokoje. Její notebook byl plný otevřených záložek: paragrafy o padělání listin, podvody při rozvodech, právní fóra.
Na stole ležely vytištěné stránky — screenshoty konverzací mezi Martinem a Šárkou, fotografie dokumentů, zvuková nahrávka jejich rozhovoru.
Tereza stiskla tlačítko „zveřejnit“.
Sociální sítě okamžitě explodovaly.
„Můj muž a jeho sestra mi ukradli život“ — tak zněl nadpis příspěvku, pod ním všechna důkazní data. Označila populární stránky, ochránce práv, místní tisk.
Do dvou minut vibroval telefon. Neznámé číslo.
— Haló?
— Tereza? — ozval se rozrušený ženský hlas. — Jsem z Městských Novin. Váš příběh… je neuvěřitelný. Rádi bychom o tom udělali reportáž.
— Ano — odpověděla Tereza rozhodně. — A mám ještě něco, co chci sdílet.
Do večera sdílely její příspěvek desetitisíce lidí. Komentáře hořely vztekem:
„To je zločin!“
„Jak se tohle vůbec mohlo stát?!“
„Terezo, jsme s tebou!“
Přesně v sedm večer zazvonil očekávaný hovor. Martin.
— Zbláznila ses?! — jeho hlas zněl vztekle a přerývaně. — Zničilas mi pověst!
— Ty jsi zničil mně život — odpověděla Tereza ledově.
— Okamžitě ten příspěvek smaž! Hned!