Jana sotva vkročila do bytu, když zaslechla hlas svého muže z koupelny.
Petr měl být zrovna na chatě u Martiny a pomáhat vytahovat brambory ze sklepa.
Teplý vzduch v bytě jí ovanul mrazem zrudlou tvář, ale uvnitř jí projel chlad.
Po špičkách se přiblížila ke dveřím a naslouchala.
– Už jsem přemýšlel, že byt prodám, abych se toho proklatého dluhu nadobro zbavil.
Z reproduktoru vycházel ženský hlas, ale slova nebyla vůbec srozumitelná.
Jana nehnutě stála u dveří a poslouchala.
– Nemůžu to přeci Janě udělat, jsem přece chlap, musím si s tím poradit sám, najdu cestu, aniž bych musel sahat k tak radikálním krokům.
Za všechny roky manželství Petr nikdy nezmínil žádné dluhy – a přitom se zdálo, že si s Janou nic netají.
***
Rozhovor, který zaslechla, Janu otřásl natolik, že se nedokázala soustředit na to, co dál.
Myšlenky jí vířily hlavou a stále slyšela manželova slova o prodeji bytu, pronesená takovým tónem, že si to zjevně nejednou promýšlel.
Tiše se vzdálila, oblékla si beranici a proklouzla z bytu, snažíc se nezabouchnout dveře, aby Petr nepoznal, že se vrátila domů a všechno slyšela.
Mrazivý prosincový vítr jí pálil rozpálené tváře, když vystoupila na Bardinovu třídu, kde už svítily pouliční lampy a osvětlovaly zasněžený chodník.
Pod nohama jí křupal a praskal sníh, z úst jí stoupaly obláčky páry.
Pomalu se potulovala ulicemi, které dobře znala, mimoděk se vyhýbala neprotaženým úsekům chodníku a nízkým závějím, které shrnuli domovníci k plotům.
Kdo je ta žena? A odkud mohl mít Petr takový dluh – a ještě tak vážný?
V myšlenkách se na chvíli vzdálila a zahlédla výlohu květinářství, zevnitř jasně osvětlenou. Jana stejně potřebovala koupit květiny na oslavu Martiny.
Martina by jí nikdy neodpustila, kdyby přišli bez dárku a bez květin.
Vešla dovnitř, kde to vonělo po čerstvých růžích a chryzantémách, vybrala nádhernou kytici s červenými růžemi, bílými chryzantémami a zelení, zaplatila prodavačce a zamířila zpět domů.
Květiny jemně voněly a připomínaly blížící se oslavu, ale neklidné myšlenky Janu neopouštěly.
Kráčela zasněženými ulicemi své čtvrti, kde znala každý dům, každý obchod a každý dvůr, ale cítila se, jako by se ocitla v cizím městě, kde vše známé najednou působilo nepochopitelně a děsivě.
***
Když se Jana vrátila do bytu, Petr seděl na pohovce v obýváku před zapnutou televizí a soustředěně něco zapisoval na list papíru položený na koleni.
Modré světlo obrazovky mu poblikávalo na tváři, která byla plná soustředění, a venku už byla tma, v okenních skle se odrážely světla pouličních lamp.
Když uslyšel její kroky v předsíni, rychle složil papír napůl a zasunul ho do zadní kapsy tepláků. Působil nervózně a neklidně.
– Jak to, že jsi dnes doma tak brzy? – zeptala se Jana, když si sundávala kožich. – Myslela jsem, že budeš celý den na chatě u Martiny, jak vytahuješ brambory ze sklepa.
– Vyrazil jsem už ráno, zvládl jsem to do oběda, – zabručel Petr, aniž by odtrhl pohled od televize. – Dovezl jsem pytel brambor, dal jsem ho do komory.