— Dnes je tam hrozná zima, úplně jsem si omrzl prsty, než jsem se vykopal z té jámy.
Jana prošla do kuchyně, položila kytici do dřezu, aby mohla do vázy nalít vodu, a pak nahlédla do spíže.
Opravdu – u stěny stál pevně napěchovaný pytel s bramborami.
Vrátila se do obýváku a sedla si vedle Petra na pohovku potaženou hnědým manšestrem, kterou si před třemi lety koupili na splátky.
Manžel seděl opřený o opěradlo a v ruce si pohrával s ovladačem od televize.
— Je všechno v pořádku? Nechtěl bys mi něco říct? Všimla jsem si, že jsi dnes nějaký zvláštní.
Manžel k ní prudce otočil hlavu a ona v jeho očích zahlédla cosi jako leknutí, které ale vzápětí vystřídalo podráždění.
— A co jako by nemělo být v pořádku? — ohradil se zvýšeným hlasem. — Všechno je v pohodě, jen jsem unavenej z práce, to je celý. Radši se dej do něčeho užitečnýho – běž ohřát polívku, mám hlad.
V jeho hlase zněla záměrná hrubost, na kterou nebyla Jana zvyklá.
Petr byl obvykle klidný a vyrovnaný člověk, hlas zvyšoval jen zřídka a bez důvodu nikdy nebyl hrubý.
***
Jana beze slova vstala z pohovky a odešla do kuchyně. Vytáhla z lednice hrnec s borščem, postavila ho na sporák a zapálila plyn.
Zatímco se polévka pomalu ohřívala, pustila se do loupání a krájení brambor, které Petr přivezl od své matky. Hlízy byly velké, nažloutlé, s tenkou slupkou.
Výborný druh, který Martina pěstovala na své malé zahradě už po mnoho let. Práce Janu uklidňovala, pomáhala jí odhánět neklidné myšlenky, ale ty se stejně vracely.
Zítra je čekal jubilejní oslavy Martiny, a bylo třeba dokončit přípravy. Jana vytáhla z lednice nožičky a koleno na huspeninu, které vařila celou minulou noc, stáhla z nich maso a rozložila ho do misek.
Na sporáku tiše pobublával boršč, za oknem se snášel jemný sníh zalitý žlutým světlem dvorní lampy.
Obvykle ji takové zimní večery naplňovaly klidem a mírem, ale dnes jí neklid neopouštěl.
Najednou zaslechla vyzvánění Petrova telefonu.
— Haló, — zaslechla manželův tlumený hlas. — Nekřič na mě!
Jana vypnula plyn pod hrncem a vyšla z kuchyně. Petr si už oblékal zimní bundu a nohy strkal do bot.
— Kam se chystáš v tuhle dobu? — zeptala se, stojíc ve dveřích s dřevěnou vařečkou v ruce. — Už je skoro devět večer.
— Musím si něco zařídit, — odsekl stručně. — Hned budu zpátky, není čas.
Dalšího rána se chystali jet za Martinou do Kutné Hory slavit její jubileum.
Petr ještě před rozedněním odešel na dvůr, aby nastartoval svou starou „Volhu“.
Jana z okna slyšela, jak se ji několikrát snažil natočit, ale pokaždé motor zase chcípnul.
Mezitím zabalila do velké kostkované tašky všechno, co předchozí den připravila: huspeninu ve skleněných mísách zabalenou do utěrek, tři druhy salátů v plastových krabičkách, jahodový koláč.
— Tak co, — zeptala se Jana, když vyšla z vchodu s těžkými taškami v rukou. — Nastartovala, nebo zase pojedeme autobusem?