„Nastartovalo to, ale musel jsem to roztlačit,“ zamručel Petr, zatímco jí pomáhal naložit nákup na zadní sedadlo. „Baterka je úplně na odpis. Budeme muset co nevidět koupit novou.“
Interiér starého auta se pomalu ohříval, topení šlapalo tak napůl a okna se mlžila od jejich dechu.
Petr řídil mlčky, občas vyfukoval kouř ven pootevřeným okénkem a jen tu a tam si něco nespokojeně zabručel pod vousy, když ho někdo na silnici předjel nebo jel moc pomalu.
Jana se několikrát pokusila začít rozhovor, ale její muž evidentně neměl náladu se bavit.
Když dorazili k domu Martiny, na dvoře už stálo několik aut příbuzných a sousedů.
***
Martina je přivítala u dveří bytu s ne zrovna veselým výrazem ve tváři.
„Zase jdete pozdě!“ zvolala, když přebírala od Jany tašky s pohoštěním. „Hosté už sedí u stolu víc než hodinu, a já na vás pořád čekám. Jana, honem na kuchyň — pomož Ireně s předkrmy, sama na to nestačí.“
Martina byla energická žena, přestože už jí bylo sedmdesát.
Celý život pracovala jako vedoucí skladu v hutním podniku, byla zvyklá velet a mít všechno pod kontrolou.
„Martino, byli jsme zaseklí v koloně, auto se tam pokazilo, celý provoz stál,“ pokusil se vysvětlit Petr.
„Měli jste vyrazit dřív,“ pronesla Martina káravě.
Za pár minut už ale měla plnou pozornost u jiných hostů a zabývala se usazováním všech kolem velkého stolu v obýváku.
Jana rychle přendala saláty do krásných křišťálových mís, nakrájela koláč a pomohla kamarádce své tchyně roznést všechno po stole.
Sešlo se asi patnáct hostů. Stůl byl slavnostně prostřený krajkovaným ubrusem, stály na něm hezké talíře a uprostřed se vyjímal dort z cukrárny.
Televize byla zapnutá, ale jen na tichý doprovod v pozadí.
Když si všichni konečně sedli a Martina zaujala čestné místo na čele stolu, Petr vstal, aby pronesl přípitek.
Zvedl sklenku a už chtěl začít mluvit, když zazvonil domovní zvonek.
„To bude asi Barbora z prvního patra,“ řekla Martina a šla otevřít. „Slíbila, že se zastaví popřát.“
Jenže do bytu vtrhla úplně neznámá žena s rozcuchanými vlasy smetanými větrem a zasněženou bundou.
Martina se ji snažila zastavit a zeptat se, kdo je a co chce, ale ta ji rázně obešla a zamířila rovnou do obýváku.
Žena se zastavila uprostřed místnosti, přejela pohledem ztuhlou skupinu u stolu a upřela pohled na Petra.
„Myslel sis, že tě nenajdu?“
***
Petr zůstal stát se sklenkou v ruce, jako by zkameněl. Obličej mu zbledl tak, že i rty ztratily barvu, a ruka, v níž držel sklenku, se viditelně třásla.
Hosté mlčky sledovali scénu, netušíce, jaké drama se před nimi odehrává.
„Karolíno…,“ zachrčel, a jeho hlas zněl, jako by ho vypravil ze záhrobí. „Jak jsi mě našla?“
Jana se pomalu zvedla od stolu, s pocitem, jako by pod ní mizela pevná zem.