Jana se pomalu zvedla od stolu a měla pocit, že se s ní propadá zem.
Uprostřed obývacího pokoje stála žena v mokrých botách od sněhu a na parketách po ní zůstávaly kaluže. Ale zjevně jí to bylo úplně jedno.
„Co se děje?“ zeptala se Jana a střídavě pohlédla na manžela a neznámou ženu. „Petře, okamžitě mi vysvětli, kdo ta žena je a co po tobě chce?!“
„Já ti řeknu, kdo jsem,“ prohlásila Karolína, založila si ruce na prsou. „Jsem matka jeho syna. A tenhle ničema se před námi už několik let schovával. Dlužná částka na alimentech už brzy přesáhne půl milionu korun.“
Jana se chytila opěradla židle a pomalu se znovu posadila, neschopná uvěřit tomu, co slyšela.
„Ty máš dítě?“
Petr jako by se zhroutil. Těžce se posadil na svou židli, sklonil hlavu a zakryl si ji rukama.
„Martino,“ oslovil tiše matku, „maminko, prosím, pomož mi.“
***
Příběh, který Karolína odvyprávěla, byl obyčejný, ale o to trpčí.
Před mnoha lety, ještě než poznal Janu, žil Petr s touto ženou v Kutné Hoře v neoficiálním vztahu.
Tehdy pracoval jako zámečník v automobilce, pronajímali si spolu pokoj v činžovním bytě a plánovali společnou budoucnost.
Když Karolína otěhotněla, Petr měl zpočátku radost — mluvil o svatbě a o tom, že bude dobrým otcem.
Ale když se narodil syn, něco se v něm změnilo. Možná se lekl odpovědnosti, možná prostě nebyl připraven na takový obrat v životě.
A jednoho dne se už prostě nevrátil domů.
„Prodám byt,“ řekl Petr tiše a s prosebným pohledem se podíval na Janu. „Jano, prodám náš byt, dám jí všechny peníze a celé to skončí.“
„Napáchal sis to sám, tak si to taky vyžer! Půjdeš do vězení za neplacení alimentů a mně už je to jedno.“
Hosté seděli u stolu, hleděli do svých talířů a nikdo nevěděl, co říct nebo jak se v té situaci zachovat.
Martina se dlouze dívala na syna. V očích měla zklamání, stud a zvláštní mateřskou bolest z vědomí, že její dospělý syn byl schopný něčeho takového.
„Počkej tady!“ řekla nakonec Karolíně. „Hned se vrátím.“
Pomalu prošla obývacím pokojem do své ložnice. Tam přistoupila ke zdi, na níž visel starý koberec s orientálním vzorem.
Martina jemně nadzvedla dolní okraj koberce a nahmatala obálku připevněnou spínacím špendlíkem. V této obálce si uchovávala své úspory.
Rozvázala tkanici na obálce a vytáhla svazek bankovek převázaný gumičkou.
Martina peníze spočítala, odložila potřebnou částku a zbytek zase pečlivě schovala.
Vrátila se do obýváku, kde stále vládl tíživý klid, a podala Karolíně balíček s penězi.
„Přepočítej si to,“ řekla krátce. „Doufám, že to stačí na splacení dluhu.“
Karolína rychle přepočítala bankovky, kývla a zastrčila peníze do vnitřní kapsy bundy.
Obrátila se a bez slova odešla z bytu.
Martina se pomalu posadila zpět na svou židli, vzala štamprli a vypila ji na ex, aniž by se zakřenila.
Postavila skleničku na stůl, otřela si rty ubrouskem a dlouze se zadívala na syna tíživým pohledem.
„Děkuju ti, synáčku, za tak krásnou oslavu narozenin.“