Klára se probudila v 6:48. Ne proto, že by chtěla, ale protože někdo zlostně šustil alobalem v kuchyni. Nejdřív si myslela, že se jí to jen zdá — přece není možné, aby někdo při smyslech rozbaloval sledě v kožichu v sedm ráno v pondělí? Zvlášť když to nebyla ona.
Ale bohužel, o žádný kožich nešlo. Byla to Helena. Se svou rituální ranní rutinou: káva v džezvě, tousty (aniž by se zeptala, jestli může použít toustovač) a hlavně — alobal. Z neznámého důvodu do něj balila VŠECHNO. Dokonce i naměkko vařená vejce.
Klára si povzdechla a natáhla se po telefonu. Michal už byl pryč. Nebo utekl. Teď už to dělal často — mizel po anglicku, jen aby se náhodou neocitl uprostřed ranní frontové linie mezi matkou a manželkou.
Klára vstala, zavázala si župan a pomalu se šourala do kuchyně jako chirurg na sál — krok za krokem, s vědomím, že to bude bolet.
— Ó, už jsi vzhůru! — vesele ji pozdravila tchyně, aniž se otočila. — Uvařila jsem ti kávu. Doufám, že se nebudeš zlobit, že jsem použila tvou džezvu? Michal říkal, že nepiješ silnou. Ale udělala jsem poctivou. Ne tu tvoji kyselinu!
— Neprobudila jsem se, — odvětila Klára suše a posadila se na stoličku. — Byla jsem probuzena.
— Ježiši, promiň, samozřejmě! — teatrálně rozhodila ruce Helena, — jen jsem si říkala, že dům je přece společný prostor. Jsme teď přece rodina. Nebo se pletu?
Klára se k ní obrátila a dlouze na ni hleděla, jako by se snažila zjistit, zda před ní stojí člověk nebo mimikrující vestavěná skříň s ambicemi. Helena její pohled vydržela a jako zkušená tankistka jela dál:
— Mimochodem, co se týče pokoje. Napadlo mě, že když u vás teď chvíli budu bydlet, možná bychom mohli ten pokoj, kde máš šatník, nějak přestavět? Všechno si udělám sama. A ten skříň z Ikea vyhodím, stejně se kýve — spát vedle něj je nebezpečné.
Klára zrudla.
— To není šatník. To je MOJE místnost. S mými věcmi. A vy jste tady, pokud vím, DOČASNĚ. Na pár dní.
— No jo… — Helena usrkla kávu. — „Pár dní“ — to sis tak řekla ty. Ale Michal mi říkal, že můžu zůstat, jak dlouho bude potřeba. On vůbec měl dost vážné rozhovory s právníkem ohledně podílů v bytě.
Klára strnula. Ve vzduchu viselo tiché „bzzz“, jako před zkratem. — Jakých, sakra, podílů? — zeptala se chladně.
— No co? — pokrčila rameny tchyně, jako by mluvila o slunečnicových semínkách. — Vždyť jste svoji. Takže je majetek společný. Půlka je Michalova. A on je můj syn. A ty jsi šikovná, žes ten byt koupila ještě před svatbou. Ale uznej, všechno se mění…
Klára vstala. Zavrávorala, jako by ztratila rovnováhu. Mlčela. V jejích očích se leskl koktejl z rozhořčení, ponížení a… strachu.
Michal přišel pozdě. Jako obvykle, potichu, měkkým krokem. Ale tentokrát na něj Klára nečekala v obýváku. Vyšla mu naproti do chodby. Ruce založené na prsou, pohled ledový.
— Musíme si promluvit, — řekla krátce.
— Tak hned? Ještě jsem si ani nezul boty… — zkusil zažertovat.
— No právě. Abys měl, odkud odcházet. V pantoflích tě vyhazovat nebudu.
Pochopil. Vždycky věděl, kdy nastala ta chvíle, po které už není cesty zpět.
— Kláro, zase z toho děláš drama. Je to moje máma. Prostě stárne. Je jí samotné těžko. Copak jí to nemůžeš dopřát?
— Nemůžu dopřát to, že jsem pitomá, — vyprskla jízlivě. — Že jsem byla tak naivní, že jsem si myslela, že respektuješ moje hranice. Že nejsi jako ostatní. Ale ty jsi. Ještě horší. Jsi vypočítavej. Nenápadně převálcuješ. Po troškách, kapku po kapce. Nejdřív zubní kartáček. Pak křeslo. Pak matka.
— Nedramatizuj, — odfrkl. — Vždyť tady nebude navždy. Jen než jí najdeme bydlení…